Cesta do Čech
Cesta do Čech Kočár Bártu dovezl až ke vstupní bráně pařížského Desmonsova nádraží, nedávno zcela přestavěného v duchu reduktivního syntetismu, inspirovaného severoněmeckou a skandinávskou architekturou. Dorazili na poslední chvíli, Paříž byla ucpaná. Na gigantickém seřadišti parních omnibusů vedle Invalidovny vládl hluk a kouř jako v Luciferových pekelných strojírnách. Jízdenku Bárta měl, zbývalo jen najít nástupiště. Nádraží bylo obrovské, a navíc ve třech patrech. Zde bylo centrum dálkové dopravy Republiky, její hlavní pozemní přístav. Obrovské horizontální větráky, zajišťující dýchatelnost v tomto bludišti z oceli a betonu, připravily Bártu o jeho klobouk, který se vydal na samostatnou prohlídku nádraží. Nebyl čas vyrazit za ním a pokusit se jej přimět k poslušnosti. K soupravě do Norimberku ve druhém patře doběhl naprosto zadýchaný tři minuty před odjezdem. Zkontroloval místenku a nastoupil do vagonu. Našel své místo a sotva usedl, ozvala se trubka, dávající signál k odjezdu, a souprava parního omnibusu se silou své natlakované páry, plná energie, odlepila z místa a vydala se rozvážně vpřed. Bárta mohl nyní v klidu a luxusu první třídy dálkového expresu začít nabírat ztracený dech. Systém parní dopravy fungoval už přes sto let. Nicméně v posledních padesáti letech byl jeho provoz nebývale zefektivněn a zregulován. Když kdysi začínal parní provoz na silnicích, docházelo k nesčetným skrumážím a tragickým kolizím. Parní samohyby se, díky své velikosti a rychlosti, neustále střetávaly na cestách s pomalými vozy taženými koňmi
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267969