Lily se zhluboka nadechla. Byla ráda, že se profesor odmlčel. Kvůli tomu, co říkal, a také kvůli tomu příšer nému zařízení se cítila ještě hůř. Profesor Rybenka její rozpaky vycítil. „Omlouvám se,“ řekl. Zapnul si sako, čímž utlumil tikání stroje, a na chvíli zatajil dech. Pak se s výrazem plným bolesti zno vu posadil. Madame Verdigris, která se do té doby tiše bavila s panem Sunderem, si nenápadně odkašlala. „Bien, mohli bychom tedy začít s projednáváním naší záleži tosti?“ „Jistěže.“ Profesor Rybenka přikývl. „Lily, nechceš se posadit?“ Lily se sesula do tatínkova starého koženého křesla uprostřed místnosti a pozorovala pana Sundera, jak si sedá na pohovku naproti ní. Ze složky na klíně vytáhl stoh papírů, letmo je prolistoval a položil je na odkláda cí stolek před sebou. „Slečno Hartmanová, vzhledem k tomu, že se váš otec od včerejška pohřešuje, bylo nezbytné vzít v potaz některé protokoly… Zanechal u nás dopis…, týkající se va šeho dědictví…, pro případ, že by se mu něco stalo… A já vám ho teď přečtu.“ Pan Sunder vytáhl cvikr a vyleštil kulatá skla puntí katým kapesníkem. Lily čekala nejhorší, ticho ale pře 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267819
rušovalo jen jemné tikání profesorova hybridního srdce a mělké dýchání opatrovnice. Konečně si pan Sunder nasadil okuláry na zahnutý nos a pustil se do čtení. „Já, John Hartman…, při smyslech a za plného vědo mí, tímto zapisuji svá přání týkající se budoucí péče o moji dceru, Lily Grace Hartmanovou…“ Jeho chladný hlas, odrážející se od stěn salonku, ani v nejmenším nezněl jako tatínkův. Lily se skrz slzy podí vala nejdřív na profesora a pak na madame Verdigris, která postávala u arkýře. Její jestřábí profil, temný jako uhel, rámovalo okenní křídlo. Madame se otočila a ne trpělivě se na právníka obořila. „Ano, ano, tohle všech no víme, přejděte k tomu důležitému.“ „Tato mladá dáma by možná…“ „Říkám, přečtěte jen to podstatné.“ „Dobře.“ Pan Sunder si rozpačitě odkašlal. „Pod mínky… Všechny patenty a zařízení jakož i všechen ma jetek bude vložen do svěřeneckého fondu ve jménu Lily, kterýžto fond v den jejích osmnáctých narozenin přejde do jejího vlastnictví… Pan Hartman určil, že do té doby bude tady madame Verdigris opatrovnicí… a, ehm, správkyní patentů… a bude neoficiálně instruována mnou… a kmotrem dívky,“ kývl na profesora Rybenku. „Co paní Rezivá?“ zeptala se Lily. „Doufala jsem, že mojí opatrovnicí bude ona.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267819
„Lily má pravdu,“ ozval se profesor Rybenka. „A co ostatní mechanikálové, co pracují pro Johna – kapitán Pružina, slečna Cvaková a pan Trapéza? Je určitě taky nějak zajistil, že?“ Pan Sunder prolétl očima pár listů papíru a neslyšně přitom předčítal obsah. Nakonec papíry otočil, jako by čekal, že něco objeví na nepopsané straně. „Obávám se, že nikoli, pane, slečno…“ Očima schovanýma za okuláry nervózně zabloudil k madame. „Zdá se, že v tomto…, ehm…, dokumentu nejsou žádná ujednání týkající se me chanikálů.“ Profesor Rybenka se předklonil. „Nepřipadá vám to zvláštní, pane?“ „Ze své zkušenosti bych to za zvláštní neoznačil,“ opáčil pan Sunder. „No,“ pokračoval profesor, „mně to zvláštní přijde.“ „Mně taky,“ přizvukovala Lily. „Tatínek měl mecha nikály rád stejně jako mě a maminku. Jsou součástí ro diny. Obzvlášť paní Rezivá. Starala se o mě, když jsem přišla o maminku. Čekala bych, že si vzpomene aspoň na ni.“ „Lidé občas jednají jinak, když cítí, že se blíží smrt, slečno Hartmanová,“ prohlásil právník. Lily poskočilo srdce. „Takže vy si vážně myslíte, že je tatínek po smrti?“ 100 Ukázka elektronické knihy