Vítejte v pekle Vzpomínám si na plameny šlehající z oken vozu. Pokouším se uhnout… „Přesně tak, kámo. Vy dva se znáte. Dá se říct, že jste spolu strávili krátkou intimní, avšak velmi intenzivní chvilku.“ Vyjeveně se dívám na brunetu, která se roztřeseně rozhlíží. Její srdce k ní zatím míří nepravidelnými přískoky. „Pokud se tedy smrt dá za intimní chvilku považovat,“ uzavírá ďábel. „Nevzala s sebou jenom tebe, kámo, ale i mámu dvou děcek, která jela do práce.“ Zírá na mě a jeho oči září jako xenonové světlomety. Pak mě jednou rukou chytá pod krkem a zvedá do vzduchu. Držím se jeho silného zápěstí a tělo mi spaluje nedostatek kyslíku. Čekám, že každou chvíli ztratím vědomí, ale najednou si všimnu zvláštní věci. Cítím, jak se jeho ruka chvěje námahou. Teď už ten třas dokonce vidím. V jeho očích se objevuje překvapený výraz. Rychle mě pouští, než si toho všimnou ostatní. Dopadám zpátky na nohy a lapám po vzduchu. „Ještě jednou podryj moji autoritu,“ zavrčí. „A rozmrdám tu tvoji blondýnu na kousky!“ Je naprosto lhostejné, zda to myslí doslova, nebo metaforicky.
9 Blížíme se ke Dnu. Horko je stále větší a cesta čím dál neschůdnější. Drobný štěrk vystřídaly ostré kameny. Kromě mě mají všichni nohy na dranc. Z dálky nás následuje Kerberos obklopen černou havětí. Nejhorší je však pravidelné krmení. Pokud vím, nikdo ještě nepřišel na řadu dvakrát. Zbývají poslední čtyři lidé, kteří se dosud hostiny nezúčastnili. Včetně mě a Andrey. My 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267701
Ve stínu magie čtyři jsme také nejslabší. Potácíme se a sotva pleteme nohama, zatímco osmdesátníci přeskakují kameny jako kamzíci. Od okamžiku, kdy jsem se napil, mě nejen přešla žízeň, ale také hlad. Andree se však hladovým šílenstvím propadají oči. Jako uhranutá právě sleduje lidskou smečku, která trhá nejmladšího člena naší společnosti. Když začali s plnými břichy jeden po druhém odpadat, udělá k chlapci váhavý krůček. Zastupuji jí cestu. Hladově mi vykukuje přes rameno. Držím ji pevně, nemíním ji pustit. „Nech mě,“ šeptá roztřeseně. „Vezmu si jen kousek…“ „Příště bys byla na řadě ty,“ šeptám jí do vlasů. Chvíli se se mnou pere, ale nakonec v mých rukách zvadne. Není vyhublá, jak by po takovém hladovění měla být, ale je slabá jako štěně. O chvíli později nás ďábel vyhání opět na cestu. „Pro vás to platí taky, vy hrdličky,“ dívá se na nás. Mladík už se opět dal dohromady, přesto Andreu pouštím opatrně, jako bych se bál, že se do něj i přesto zakousne. Nakonec mě vztekle odstrkuje, jako by byl hlad moje vina. „Ženský,“ pokrčí rameny ďábel. „Co naděláš…“ Srovnává se mnou krok. V poslední době se docela rozpovídal. Už jsem se dozvěděl, že jsme zemřeli všichni v přibližně stejné době a oblasti. Jsme většinou Češi, ale je mezi námi i Turek, který se vrátil do Německa ze Sýrie, kde prý dva roky dělal velmi, ale velmi nepěkné věci, nebo ruský mafián, který trávil důchod ve Varech. Ohlížím se po chlapci. Klopýtá za námi, drží si srostlé břicho a pláče. „A proč je tu ten kluk?“ ptám se. „Vždyť mu nemůže být víc než patnáct.“ „Vzal tátovu pistoli a zastřelil pět lidí.“ Najednou si vzpomínám na televizní zprávy ten večer, kdy jsem naposledy odjížděl do práce. Nějaký adolescent kdesi v Německu držel ve škole rukojmí. Spolužáky a učitele. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267701
Vítejte v pekle „No jo, nakonec se sám zastřelil,“ potvrzuje ďábel. „Ty my čteš myšlenky?“ „Jedna holka to přežila,“ ignoruje moji otázku. „Dostala to do krku. Do konce života bude kvadruplegik. Tak co myslíš, zaslouží si zatracení?“ „Možná byl psychicky nemocný…“ „Člověk vždycky dokáže rozeznat zlo od dobra, je jedno, jak moc je nemocný.“ Přemýšlím o tom (co jiného tady také mám dělat?). Kluk zabil pět lidí, další zmrzačil, ale zaslouží si takhle tvrdý trest? „Bolest se trestá bolestí,“ opět odpovídá na nevyřčenou otázku. „Nepočítá se jen těch pět mrtvých, ale také bolest pozůstalých. V jeho případě to dělá padesát jedna zničených životů. Tak co ty na to, filozofe?“ „A proč je tu ona?“ kývnu na Andreu, která se plahočí deset metrů před námi. „Byla to smažka.“ Zaraženě se na něj podívám. „Herák,“ potvrzuje ďábel. „A to je všechno?“ „No jo,“ krčí rameny. „Jo a taky zapomněla, že porodila holčičku. Jednou se naše milá Andrea probudila po jednom obzvlášť dlouhém tripu a našla ji mrtvou. Nic hezkýho, kámo, hlady umírala tři dny…“ Bere mě kolem ramen a chlapácky mi hněte svaly. „Ale třeba tě utěší, že měla takové výčitky, že za pár hodin skočila z okna. Každý je prostě strůjcem svého štěstí, Adame.“ Chvíli kráčíme mlčky. „Máš nějaké jméno?“ zeptám se. Bodře se zasměje a uštědří mi herdu do zad. „Moje jméno bys nikdy nedokázal vyslovit, říkej mi prostě Tony.“ „Kdy se setkáme s tím Soudcem, Tony?“ ptám se, aniž bych čekal konkrétní odpověď. 99
Ukázka elektronické knihy