98
wilbur smit h
•
kobaltov é nebe
Saffron přešla do útoku. Podívala se Američanovi do očí a řekla: „Někdy bychom mohli zajít na střelnici a zjistit, jak na tom jsme… Víte, pane poručíku, já jsem velmi soutěživý tvor.“ Oplatil jí upřený pohled. „I proti mužům?“ „Zejména proti mužům.“ „Budu to mít na paměti. Třeba jednoho dne tu hozenou rukavici zvednu.“ „Dobře. A zatím dál vyprávějte o ranči.“ „Blue Creek, Modrý potok, se jmenuje, protože ho příroda požehnala vodou, ale půda je tam tmavá až narudlá, velmi bohatá. Máme spoustu pastvin pro dobytek a asi třicet akrů vyčleněných pro trávu na seno, ale u potoka rostou topoly a vrby, nahoře v kopcích pak jalovcové a borové lesy.“ „Jaká zvěř tam žije?“ „Kromě dobytka spousta. Jeleni, muly, srnci, běloocasí jeleni, antilopy… Nedostatkem zvěřiny rozhodně netrpíme. Čas od času tam narazíme na losa. No ale při takovém množství kořisti samozřejmě nechybí predátoři, kteří ji loví, takže tam máme pumy, divoké kočky, vlky, kojoty. Jo, a medvědy, málem bych zapomněl. Když jsem byl malý, chodíval jsem k potoku na divoký angrešt a rybíz, co nám tam roste, a vždycky jsem musel dávat pozor, jestli stejný nápad nedostal i černý medvěd. Ti šťavnaté bobule přímo milují.“ „Zní to jako skutečná země pionýrů.“ „To zajisté je. Kdysi přes naši usedlost projížděl dostavník. U toho potoka žili tisíce let před příchodem bělochů indiáni z kmene Šošonů. Jednou, když jsem byl ještě kluk, k nám přijeli lidé z Wyomingské univerzity v Laramie a začali tam všude kopat a hledat památky na prehistorický život. No a objevili zbytky prastarých tábořišť a kamenné kruhy. Slyšel jsem, jak říkali tátovi, že jsou staré víc než deset tisíc let. Měli jsme na ranči pár honáků, kterým v žilách kolovala šošonská krev. Tvrdili, že je tam pořád možné spatřit duchy mrtvých, skřítky a obry a také vodní kouzelnici,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267544