98
wilbur smit h
•
kobaltov é nebe
Saffron přešla do útoku. Podívala se Američanovi do očí a řekla: „Někdy bychom mohli zajít na střelnici a zjistit, jak na tom jsme… Víte, pane poručíku, já jsem velmi soutěživý tvor.“ Oplatil jí upřený pohled. „I proti mužům?“ „Zejména proti mužům.“ „Budu to mít na paměti. Třeba jednoho dne tu hozenou rukavici zvednu.“ „Dobře. A zatím dál vyprávějte o ranči.“ „Blue Creek, Modrý potok, se jmenuje, protože ho příroda požehnala vodou, ale půda je tam tmavá až narudlá, velmi bohatá. Máme spoustu pastvin pro dobytek a asi třicet akrů vyčleněných pro trávu na seno, ale u potoka rostou topoly a vrby, nahoře v kopcích pak jalovcové a borové lesy.“ „Jaká zvěř tam žije?“ „Kromě dobytka spousta. Jeleni, muly, srnci, běloocasí jeleni, antilopy… Nedostatkem zvěřiny rozhodně netrpíme. Čas od času tam narazíme na losa. No ale při takovém množství kořisti samozřejmě nechybí predátoři, kteří ji loví, takže tam máme pumy, divoké kočky, vlky, kojoty. Jo, a medvědy, málem bych zapomněl. Když jsem byl malý, chodíval jsem k potoku na divoký angrešt a rybíz, co nám tam roste, a vždycky jsem musel dávat pozor, jestli stejný nápad nedostal i černý medvěd. Ti šťavnaté bobule přímo milují.“ „Zní to jako skutečná země pionýrů.“ „To zajisté je. Kdysi přes naši usedlost projížděl dostavník. U toho potoka žili tisíce let před příchodem bělochů indiáni z kmene Šošonů. Jednou, když jsem byl ještě kluk, k nám přijeli lidé z Wyomingské univerzity v Laramie a začali tam všude kopat a hledat památky na prehistorický život. No a objevili zbytky prastarých tábořišť a kamenné kruhy. Slyšel jsem, jak říkali tátovi, že jsou staré víc než deset tisíc let. Měli jsme na ranči pár honáků, kterým v žilách kolovala šošonská krev. Tvrdili, že je tam pořád možné spatřit duchy mrtvých, skřítky a obry a také vodní kouzelnici,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267544
99
wilbur smit h
•
kobaltov é nebe
která se prochází podél potoků a bystřin… Určitě si myslíte, že je to hloupost.“ Saffron zavrtěla hlavou. „Kdepak. Vyrostla jsem mezi africkými kmeny… Tamější domorodci vnímají svět stejně jako indiáni. A vždycky vidí víc než my.“ „Ať se propadnu,“ vydechl Doherty. „Jezdíte na koni, střílíte, rozumíte domorodcům. Musím přiznat, že tohle jsem nečekal. Většina anglických dívek na mě hledí jako na nějakého natvrdlého kovboje, který vyskočil z filmového plátna.“ „Nuže, tato keňská dívka chápe, jak to cítíte. A je zvláštní, že jsme vyrůstali na opačných koncích světa, ale to, co jste vyprávěl o vašem ranči, přesně sedí na naši farmu. Žijeme vysoko v horách pod obrovskou oblohou na bohaté načervenalé půdě mezi divokými zvířaty… I když si troufám tvrdit, že tam u vás nemáte tolik slonů a zeber a žiraf jako my.“ „Ach, měli jsme, ale já jsem je všechny postřílel.“ Saffron se vesele smála, ale Doherty se podíval na hodinky. „To už je fakt tolik hodin? Čeká na mě ta parta Norů a Čechoslováků. Dobrá, takže Československo se nachází východně od Německa pod Polskem. Ale kde, k čertu, leží Norsko?“ „Na půl cesty mezi Británií a Ruskem. Je dlouhé a úzké a táhne se podél severního Atlantiku od Baltu až nad polární kruh.“ „Fajn, mám to… Ještě se uvidíme!“ V příštím okamžiku zmizel. Saffron si lehla a najednou se cítila o moc líp. Od náročné zkoušky uběhlo několik týdnů a Saffron se plně zotavila. Mezitím se průzkumná mise Dannyho Dohertyho do Arisaig House prodloužila zřejmě na neurčito, on však tvrdil, že je to výhradně ze služebních důvodů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267544
100
wilbur smit h
•
kobaltov é nebe
„Dostal jsem nové rozkazy. Mým šéfům už nejde jenom o to, abych pozoroval váš výcvik. Chtějí, abych ho absolvoval. Abych na vlastní kůži poznal, jak to tady funguje.“ Saffron teď často běhávala po holých, ale krásných úbočích kopců po boku vysokého, štíhlého Američana, střílela s ním na plechovky zavěšené na provázku pod vozíkem miniaturní lanové dráhy vedoucí do svahu, skákala do ledové temnoty Loch Morar, nejhlubší a podle jejího názoru nejtajemnější vodní plochy na britských ostrovech. Jeho houževnatost, vytrvalost a střelecké umění ji nepřekvapily. Co jiného mohla čekat od skutečného vitálního kovboje? Ale mnohem silněji na ni zapůsobila jeho břitká inteligence, kterou úspěšně skrýval za strejcovskou fasádou. Nešlo jen o to, že vynikal ve všech disciplínách kurzu, které jejich skupina absolvovala. K zadaným úkolům přistupoval tak, že přiměl ostatní, aby s ním spolupracovali podle jeho představ, aniž by si uvědomovali, že nad nimi převzal velení, což svědčilo o bystré a vnímavé mysli. Mezi jejich instruktory patřil mladý absolvent Oxfordu Gavin Maxwell. Jeho matka byla dcerou vévody z Northumberlandu a otec baronet, jehož rodinné sídlo se nacházelo na vzdáleném jihovýchodním pobřeží Skotska. Maxwell byl hotovou studnicí vědomostí o této zemi a její zvířeně. „Dno je hluboké tři sta metrů,“ řekl Saffron, když jednou ráno stáli na břehu jezera. Rozlehlá vodní hladina obklopená zvlněnou vrchovinou vypadala při absenci barev jako černobílá fotografie. „Povídá se, že na dně žije příšera, vedle které by Lochneska působila jako malá rybka.“ Od té chvíle se Saffron nemohla zbavit vidiny velkého prehistorického vodního tvora skrývajícího se v temných hlubinách. Sužoval ji hloupý, iracionální strach, o němž se domnívala, že může zkrušit jiné, slabší ženy, ale ji rozhodně ne. Dannyho však trápily jiné, všednější starosti.
Ukázka elektronické knihy