„Jo, jo! Kdo se ptá, moc se dozví!“ podotkl najednou, aţ jsem nadskočila. „Co je?“ podivil se Fuxa. „To říkával ten chlap!“ řekla jsem s obavami. „Kdo?“ „Ten můj Lubský!“ „Ten tmavovlasý Lubský, co vlastně není Lubský?“ „Jo!“ „Říkal to tobě?“ „To nevím! … Asi jo!“ krčila jsem bezradně rameny. „Ty víš, o kom mluvím, ţe jo?“ zeptala jsem se zamyšleného Fuxy. „Přísahám, ţe nevím! …. Dokáţeš ho nějak blíţ popsat?“ „Vidím jen mladšího si tak pětatřicetiletého chlapíka, který sedával v kanceláři ředitele a vypadalo to, ţe tam rozhodoval on a ne Lubský!“ „Bývali tam spolu? Lubský a ten chlapík?“ „To nevím! Pamatuju si toho mladšího, ne Lubského, chápeš?“ „Aha! … Nech si chutnat!“ „Ty taky!“ Polévka byla dobrá, ale já jsem musela pořád myslet na neznámého muţe, který byl pro Fuxu tak důleţitý. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267536