Zbavte se svého emočního batohu (Ukázka, strana 99)

98 / Zbavte se svého emočního batohu

Je proto dobré se na danou situaci nejprve podívat zvenčí. Vidím sebe a kamarádku sedět na okraji pódia při rozhovoru s mojí nevlastní matkou, která nám vysvětluje, jak jsme selhaly. Když si představím tento obraz, začne mě zaplavovat lehký smutek. Získala jsem přístup k emocionální úrovni, aniž by mě emoce zahltily. Jakmile jej dosáhnu, nechám vzpomínku být a věnuji se pouze počitku.

Vedle přístupu k emocionální úrovni přes aktivaci nebo vzpomínku se k ní mohu dostat i přes to, co se ve mně odehrává právě teď. Přitom to mohou být právě prožívané pocity a emoce (d). Když se jimi začnu zaobírat a poskytnu jim prostor, začnou se měnit a objeví se to, co chce být nyní zpracováno.

Na závěr bych chtěla zmínit ještě přístup přes naše tělo. Řada lidí nevnímá své emoce přímo, nýbrž pouze přes tělesné počitky (e), jako je například ztuhlost ramen, tlak v břichu či obecně známý „knedlík v krku“. Když se těmito počitky začneme zaobírat a věnujeme jim pozornost a prostor, může se za nimi objevit druhá vrstva, a sice emoce, které zde vystupují jako stín tělesných počitků.

Druhý krok: Propojit se s emocionální úrovní Poté co jsme jedním z výše popsaných postupů získali přístup k naší emocionální úrovni a našli tak konec naší vnitřní zápalné šňůry, je naším dalším krokem propojení se s touto úrovní. Protože jsme naučeni držet si nepříjemné počitky pokud možno co nejdále od těla, děláme to automaticky i tehdy, když jsme získali přístup k naší emocionální úrovni. Sice vnímáme, že se zde něco děje, ale to ještě zdaleka neznamená, že se tomu otevřeme, abychom to procítili. A tím nemyslím, že si řekneme nebo pomyslíme „Mám v krku knedlík“ nebo „Mám vztek“, nýbrž že se počitku vnitřně dotkneme vědomím a dovolíme mu, aby se nás dotkl. V tento moment mizí rozdíl mezi tím, co v nás vnímá, a tím, co je vnímáno, čili počitkem. Jakmile k dojde k tomuto kontaktu a uvolníme se a otevřeme, propojujeme se s naší emocionální úrovní. Naši zápalnou šňůru jsme teď nejenom vystopovali, ale navíc ji držíme pevně v rukou.

Třetí krok: Uvolnit cestu Žijeme ve společnosti, která je výrazně orientována na jednání. Když nastane nějaký problém, snažíme se najít řešení. Objeví-li se před námi překážka, pokoušíme se ji odstranit. Přinejmenším to je náš kulturní ideál. Tímto přístupem se bohužel nelze dostat na emocionální úroveň, neboť ta funguje na zcela

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267498

Vnitřní zápalná šňůra / 99

jiných principech. Pocity a emoce nejsou problém, který je potřeba vyřešit, ani překážka, kterou je nutno odstranit z cesty. Jsou spíše jako pohyb, jenž by rád proběhl, ale z různých důvodů mu v tom je bráněno. Něco jako natažené hodiny, jejichž ozubená kolečka jsou zablokovaná, takže ručičky na ciferníku strnule stojí. Nebo jako kyvadlo, které bylo vychýleno na jednu stranu a v této poloze je zadrženo. Potenciál k pohybu tu stále je, byť je pohyb momentálně zablokovaný.

Z těchto analogií vyplývá, že řešením není hodiny znovu natáhnout či dát kyvadlu nový impulz. Nikoli. Zde je hlavně potřeba odstranit to, co blokuje chod hodin, respektive uvolnit kyvadlo, aby mohlo svoji potenciální energii převést na kinetickou. Řešením tak není pohyb sám, nýbrž obnovení podmínek pro pohyb.

Převedeme-li vědomé vybíjení do praxe, pak vše, co zde musíme udělat, je jít pocitům z cesty. A toto ustoupení z cesty je paradoxně vědomá aktivita. K tomu je zapotřebí nalézt body, kvůli nimž se přirozený pohyb cítění nemůže uskutečnit, které mu v tom brání. Je třeba zjistit, jak tyto body můžeme uvolnit nebo je odklidit pocitům a emocím z cesty. Vlastní pohyb čili proces cítění a vědomého vybíjení pak probíhá bez našeho zásahu. Tento proces má svoji vlastní moudrost a probíhá podle svých vlastních zákonitostí. Místo abychom ho kontrolovali, nebo se ho dokonce snažili urychlit, je třeba mu důvěřovat a zcela se uvolnit.

Dalším krokem, který následuje po nalezení výše popsaného přístupu a propojení se s emocionální úrovní, je uvolnit pocitům cestu a ponechat jim volný průběh. Naším úkolem je pouze opakovaná kontrola, zda jsme v kontaktu s emocionální úrovní, zda jsme s ní propojení a zda jsme v tomto propojení uvolnění.

To samozřejmě neznamená, že nad sebou zcela ztratíme kontrolu nebo že kolem sebe začneme zběsile mlátit rukama a způsobíme sobě nebo druhým nějakou újmu, protože nás popadne běs. Naše kontrola spočívá ve výběru času, místa a zajištění rámce, ve kterém těmto silám přenecháme řízení. Jako dospělí jsme navíc schopni tento proces kdykoli zastavit.

Čtvrtý krok: Přenechat slovo emocím Mluvit o bolestných zkušenostech je zcela přirozený způsob, jak tyto zkušenosti zpracovat. Děti to dělají samy od sebe a dobří přátelé v podstatě taky. Nejenže to přináší úlevu, ale je to smysluplné i z racionálního hlediska. Výzkumy ukázaly, že intenzita nepříjemných pocitů se snižuje, když je pojmenujeme.12 Však si to někdy sami vyzkoušejte, když budete rozzuření, smutní nebo když budete mít

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267498

100 / Zbavte se svého emočního batohu

strach. Zastavte se, vnímejte daný pocit a pojmenujte ho, například „Mám vztek“ nebo „Mám strach.“ Uvidíte, že intenzita pocitu se ihned změní.

Není proto divu, že slova hrají ústřední roli i u vědomého vybíjení. Zde se používají k tomu, aby nechala mluvit emoce. To je něco úplně jiného než mluvit o emocích. Když mluvíme o svých emocích, pak o nich mluvíme jako pozorovatelé. Když je popisujeme, interpretujeme, stále zůstáváme v bezpečné vzdálenosti.

Mezi námi a emocemi existuje odstup. Z této pozorovatelny můžeme emoce a pocity popisovat celá léta, aniž by došlo k nějaké skutečné změně.

Když naproti tomu chceme nechat mluvit samotné emoce, musíme jim ustoupit z cesty a dát jim prostor, aby se bezprostředně vyjádřily. Svým emocím takříkajíc propůjčíme svůj hlas. Výsledkem může být i to, že budeme vykládat nesmysly a nepřístojnosti, neboť emoce, které se zde dostávají ke slovu, jsou částečně zamrzlé v čase. Možná se nevyvíjely celá desetiletí. Není proto divu, že občas budou znít velice nevyzrále. To je ale dobré znamení a v rámci vědomého vybíjení to nepředstavuje žádný problém. A je tak naprosto normální, že se zpočátku budeme stydět za to, co emoce našimi ústy nyní pronášejí. Ne nadarmo jsme je neustále odsouvali! Ale i tento stud je pocit, kterému můžeme propůjčit svůj hlas.

Sama u sebe jsem pozorovala, že v takových situacích s oblibou používám formulaci: „Zde je část mého já, která to, co se stalo, považuje za hnusné a sprosté.

Tato část by šla nejraději do obchodu a položila tam bombu.“ S představou položení bomby v obchodě se samozřejmě může mé dospělé já jen těžko identifikovat.

Bylo by pro něj tudíž obtížné říci: „Nejraději bych šla do obchodu a položila tam bombu.“ Ani by to nebyla pravda a můj vnitřní senzor by to právem vetoval. Když ale části svého já, která to tak cítí, dopřeji sluchu, pak s ním mohu navázat hlubší kontakt. A to je přesně ten způsob, jak se dostat na stopu bolesti, ublíženosti, která se skrývá za touto výpovědí. Co tady tak bolí? Kdy jsem to jen již cítila?

Stejně tak se může stát, že moje slova nebudou dávat úplně smysl nebo že nebudou gramaticky úplně správně. Někdy se určité věty musejí říkat stále znovu, aby je člověk plně procítil. Rozhodně nejde o žádnou kultivovanou konverzaci, nýbrž o vnitřní očistný proces, během něhož se vědomě dostáváme na určitou dobu do jiného režimu. Podobně jako u snů s jejich vlastní logikou platí i v tomto očistném režimu jiný řád. Čím více se nám podaří do tohoto režimu přepnout, tím lépe se naše emoční stránka dokáže vyjádřit. Cvičení 10 je pozvánkou k prozkoumání sebe sama.

Ukázka elektronické knihy