Ida si nervózně skousla spodní ret a uvažovala, jak zvládne, až se policie objeví znovu. Až jí přijdou sdělit, že Klara Wahlgrenová Rebeku poznala a zmínila se, že by ji Ida měla znát taky. Protože se znaly docela dobře. Třeba by stačilo namluvit jim, že se na fotografii nepodívala pořádně, a proto Rebeku neidentifikovala. Ida ucítila na jazyku krev, a tak si sáhla prstem na ústa. Podařilo se jí prokousnout si spodní ret. Chvíli si tu směs slin a krve na prstě prohlížela. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Až příliš. Tak Rebeka taky. Musí to být tamto. O nic jiného se jednat nemůže. Nepřítomně si slízla krev z ukazováku. Ten psycholog měl pravdu. Někoho potřebuje. Potřebuje pomoc. Vedení a odpovědi. Aby někdo rozhodl místo ní. Potřebuje vědět, že se tehdy rozhodla správně. Vzala do ruky telefon a vytočila číslo.
Ingrid byla podrážděná už předtím, než přišel telefonát.
Upřímně řečeno stál celý den za starou belu. Brzy ráno volal nějaký novinář a vyptával se na jakýsi její výrok pronesený na táboře pro konfirmandy v Jämtlandu v době, kdy byla farářkou Nové uppsalské farnosti, a který se jednoho z účastníků dotkl. Proč se to přetřásá teď po několika letech, mělo nejspíš souvislost s nadcházející volbou biskupa. Ingrid si z toho vlastně těžkou hlavu nedělala — zvěstuje Boží slovo tak, jak je napsané, a ten, kdo si ho špatně vyloží nebo ho považuje za urážku, by se možná neměl nechat konfirmovat. Konfirmace je přece potvrzením křtu. Přitakáním Bohu a souhlasem s tím, že vložíte život do jeho rukou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267320