„Vpustit do svého života skutečnost,“ píše Baynes, „znamená vzít za něco určitého zodpovědnost a bezpodmínečně tomu sloužit“: Znamená to nechat se přetvořit a možná i proměnit neznámou sílou. V samotném základu neurotikova strachu ze života tkví hrůza, že by něco mělo tak silně upoutat mysl, že by jej to mohlo unést a nenávratně odevzdat neznámému a nepředvídatelnému osudu. V podstatě jde o strach toužícího já z bytostného Já90. Tím se dostáváme zpět k vězení jako negativnímu obrazu bytostného Já. Naznačuje to odmítnutí vlastního potenciálu, tj. strach z procesu individuace. S tímto strachem může být spojen i Kafkův „bezmezný pocit viny“91. Kafka sám kladl vinu otci, což je ovšem pro puera typické vyhnutí se zodpovědnosti. Je psychologickým faktem, že individuace vyžaduje vyžití vlastního potenciálu na obou frontách, vnitřní i vnější; Kafka se však plně neodevzdal ani jedné z nich. Pociťoval tak vinu nejen z toho, že nebyl „plodnějším“ členem společnosti, ale také proto, že dovolil, aby jej vnější svět rozptyloval od plného rozvinutí literárního nadání. Čím více se člověk vrhne do života, tím spíše se dopustí chyb a něco pokazí. Je to nevyhnutelný následek „bytí ve světě“. Tím, že nežil, tím, že se schovával za mřížemi, nenakupil Kafka mnoho aktivní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267300