Smrtící hry (Ukázka, strana 99)

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka98

Mavroová si strčila ruce pod stehna, jako by už teď byla nervózní. Dlouze vydechla. „Dobrá, udělám to.“ Tayte se na ni laškovně usmál. „Radši bys měla. Protože jestli to neuděláš, než odletím zpátky za Jean, udělám to za tebe.“

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267135

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka99

KAPITOLA JEDENÁCTÁ Zvonění telefonu, které Tayta následující ráno vzbudilo, bylo stejně neznámé jako nevítané. Pořád napůl spal, a tak se přetočil, ignoroval ho a v polosnění si přál, aby si majitel telefonu pospíšil a zvedl ho, aby se mohl vrátit ke spánku. Jenže telefon dál vyzváněl, což Tayta probralo natolik, že si uvědomil, kde je.

Prudce se posadil a zastínil si oči před jasným denním světlem, které zbarvilo žaluzie na okně ostře žlutě. Pootevřenýma očima se rozhlédl po neznámém prostředí bezpečného domu, kde právě strávil první noc, a objevil zdroj trylkování, které slyšel. Telefon ležel na nízkém stolku u dveří ložnice, hned vedle velké televize s plochou obrazovkou, která dominovala stěně naproti posteli. Odhodil stranou přikrývky a jenom v boxerkách s americkou vlajkou se k němu odvlekl a zvedl ho. „Haló, Jefferson Tayte.“ „JT, tady Frankie. Když to zvedneš, je lepší nehlásit se jménem. Pokud ti volá někdo oprávněný, bude vědět, kdo jsi.

Nechceš přece vytrubovat, že tam jsi.“ „Správně,“ řekl Tayte a snažil se přebrat si, co Mavroová právě řekla. Ještě pořád napůl spal. „Vzbudila jsem tě? Je po deváté.“ „Moc dobře jsem nespal,“ bránil se Tayte. „Potom jsem zase usnul příliš tvrdě. Však víš, jak to chodí. Co se děje?“ „Jedu k tobě,“ řekla Mavroová. „Reese taky. Chce si s tebou promluvit o seznamu, který jsi mu dal.“ „Kolik mám času?“

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267135

Robinson6-zlom.qxd2.9.201918:45Stránka100

„Asi třicet minut. Možná míň.“ „Dobře,“ odvětil Tayte. „Třicet minut. Jdu na to.“ Jakmile Tayte zavěsil, vydal se najít kuchyň. Bez nakopnutí kofeinem nedokázal správně fungovat. Vedle ložnice byla krátká chodba s několika dalšími dveřmi. Když ho tu Mavroová včera večer vysadila, moc se nerozhlížel. Otevřel první dveře a uviděl všechny své kartotéky, úhledně vyrovnané. Za dalšími dveřmi objevil vágně povědomou koupelnu, kterou použil předtím, než šel spát. O kus dál v chodbě se nacházel obývák s další obrovskou televizí, což dokazovalo, jak moc se musí lidé v bezpečných domech nudit. Z této místnosti vedly skleněné francouzské dveře, za kterými uviděl kuchyň. Dalších několik minut strávil přípravou kávy.

Když si horký nápoj naléval do obrovského hrnku, který dokonale padl do jeho velké ruky, znovu přemýšlel o Jean. Měl neklidnou noc, proto jí zavolal kolem třetí ráno svého času, doufal totiž, že ji zastihne dřív, než ji strhne vír pracovního dne. V Británii bylo něco po osmé a Jean se právě chystala na další den skotské královské historie. „Nikdy neuvěříš, kdo je ve městě,“ řekl jí. „Kdo?“ „Vzpomínáš si na toho slizkého Francouze, Michela Levanta?“ „Žertuješ? Pořád jsem přesvědčená o tom, že stál za únosem mého syna. Je ve Washingtonu?“ „Ano, je. Vede tu sérii přednášek v muzeu Národního archivu o využití DNA v genealogii.“ „Svět je malý.“ „Jo, v tomhle případě nepříjemně malý. Doufám, že na něj v nejbližší době nenarazím. No, a co tvůj seminář?“ „Ach, však víš. Obvyklé vzrušující věci. Včera jsme rozebírali Kennetha MacAlpina, ‚krále Piktů‘, který vládl v půlce devátého století. Byl synem…“ „Dobrá, vzdávám to,“ zažertoval Tayte. „Dost, prosím.“

100

Ukázka elektronické knihy