98
daniel kalla
•
nákaza
„Je jasné, jak by to dopadlo, pokud tento kmen bakterie začne řádit mimo zdi nemocnice…?“ Dokončit větu už nemusí. Alana si uvědomuje velmi dobře, že pokud by situace zašla takhle daleko, epidemie by se stala naprosto nezvladatelnou.
21. kapitola
D
nes je devátý den měsíce února, a zřejmě můj poslední den tady na zemi. Po zbytek času se pokusím zaznamenat svůj boj s posledním stadiem morové rány, ale obávám se, že co nevidět se mi příliš roztřese ruka a poslední stránky nebudou pro případné čtenáře dost čitelné. Dnes mnou zmítá nepředstavitelně krutá horečka, která se střídá se zimnicí ledovější než namrzlý sníh. Zuby mi jektají a všechny kosti v těle mi žijí vlastním životem, jako když se pravidelný piják nedostane dlouho k vínu. Na rozdíl od něj mám však zcela jasné myšlení. Toužím se zahřát, ale nepomůže mi ani sebesilnější vrstva přikrývek. A zimnici pak nevyhnutelně vystřídá horečka stravující mě až do morku kostí. Ten žár lze srovnat snad jen s rozpálenou výhní. Moje odvary a chladivé masti nepomáhají, stejně jako studené zábaly celého těla. Co je to za zrůdnou nemoc, že tak bleskově prostřídá zimnici s vražednou horečkou – a navíc bez zjevné příčiny? Tohle odporuje všem mým dosavadním znalostem i zkušenostem. V podpaží se mi vytvořily další bolestivé dýměje a nedovolují mi zvednout paže nad úroveň pasu. Je tudíž vyloučeno, abych si je sám prořízl – pokud bych na to vůbec našel sílu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267133
99
daniel kalla
•
nákaza
Uběhl den od chvíle, kdy mi bratří v klášteře San Giovanni strčili do pytle šest živých krys a pak mě odvezli domů na hřbetě muly. Doma jsem si nejdřív odpočinul, a potom jsem z pytle vytáhl největší krysu a navzdory jejím kousancům a škrábancům jsem jí prořízl hrdlo. Díky dosud tlukoucímu srdci jí z rány vytryskla teplá páchnoucí krev a já ji vypil jako primitivní divoch. Musel jsem se ze všech sil přemáhat, abych se nepozvracel. Krysí maso jsem však už pozřít nedokázal. Po dvou soustech jsem začal zvracet tak příšerně, že jsem si nebyl jistý, zda mi z úst stříká moje či krysí krev. Vypláchl jsem si ústa a po pár minutách totéž zopakoval s další krysou. Tentokrát jsem však spolykal jen krev a podařilo se mi obsah žaludku udržet v sobě. Po chvíli odpočinku jsem se posadil ke stolu a druhou krysu pečlivě rozpitval. Don Marco měl pravdu, protože tvor měl všechny orgány naprosto zdravé. Na druhou stranu, jeho odolnost vůči nákaze mi zůstávala záhadou. Mohl jsem jen doufat, že prostřednictvím jeho krve přejde ta imunita i do mého těla. Hned ráno po probuzení jsem si však uvědomil, že se tak nestalo. Cítil jsem se ještě bídněji než dřív a stěží jsem vylezl z lůžka. V zájmu vědy jsem však zabil třetí krysu a napil se opět krve. Celý den jsem sice nepozřel nic kromě pár doušků vody, ale přesto jsem doufal, že přes noc se mi uleví. Smrt mi postávala u lůžka, střídavé zimnice a horečky mě zbavovaly posledních sil. Bolel mě každý sval, každá kost. Přerývaně jsem lapal po dechu a ani vleže se mi neulevilo. Prosím Boha, ať mě milosrdně nechá naživu dost dlouho, abych do deníku mohl zaznamenat nějakou metodu, léčbu, jež by pomohla trpícím, kteří přijdou po mně. A současně doufám, že tento deník mě přežije a poskytne rady a návod lidem, kteří moudře pochopí, že morová metla Boží dokáže vyhladit velké město i celou dnešní civilizaci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267133
100
daniel kalla
•
nákaza
Nejsvětější Srdce Ježíšovo, z tvých rukou pokorně přijímám smrt. Seslal jsi mi dnešní den plný bolesti, trýzně i žalu jako trest za všechny moje hříchy, za duše v očistci, za všechny, kdo dnes zemřou pro tvou větší slávu. Amen. Tvůj skromný služebník Rafael Pasqua
22. kapitola
A
lana vejde do nemocničního pokoje, kde leží Nikův přítel Claudio Dora, a na první pohled zaregistruje výrazné zlepšení jeho stavu. Kyslíkové hadičky vedoucí do jeho nozder vystřídala jen kyslíková maska, vlasy má sčesané z čela a přes pyžamo modrý župan. Jen tváře stále zůstávají zsinalé a pod očima se mu rýsují temné kruhy. Claudio se s námahou vytáhne do sedu a pozdraví. „Takže teď máme bakterie moru rezistentní vůči antibiotikům?“ „Nico už podal hlášení?“ Alana si v ochranném obleku a galoších připadá trapně. „Ta mrcha zabíjí už beztak pekelně rychle. A pokud navíc nezabírají antibiotika…“ „Mio dio! Nejvyšší čas uvažovat o změně povolání. To platí i pro vás, Alano.“ „S tou rezistencí se vlastně dalo počítat,“ povzdechne si Alana. Pracovní teorii, že možná jde o laboratorně modifikovanou biologickou zbraň, si nechá radši pro sebe. „Různé bakterie si pod střechou jedné nemocnice navzájem prohazují DNA.“ „Přesně tak. Pitomý nápad, nastrkat všechny nemocné na jedno místo. Je to stejné, jako když do dětského bazénku nastěhujete piraně.“ Claudio poposedne. „Ale že tak rychle?“
Ukázka elektronické knihy