A tak tedy jdu... (Ukázka, strana 99)

OD MOŘE ZA LEGENDOU CAMINA

Taky albergue.

ptám, jestli má nějakou informaci, kam který směr vede. Ještě chvíli se dívá do průvodce a potom mi říká, že cesta napravo vede ke starému kostelu Santa María de Barreyo z 13. sto­letí a potom se 1,5km oklikou vrací na cestu, na kterou se přijde zde pokračováním vlevo. Já mu děkuji, loučíme se a já jdu vlevo, on pokračuje vpravo.

Pokračuji stoupaje až do vesnice Bareyo, kde se jde dále přímo po úzké silnici bez krajnic, kde se dvě auta proti sobě mohou sotva vyhnout. Bohudík jich tu moc nejezdí. Svatý Jakub to asi má pod kontrolou? Stále stoupám, slunce již hodně posílilo a chodidla na tom tvrdém asfaltovém podkladě začínají stále více protestovat. I ta cesta mezi loukami byla hrubě asfaltovaná. Poutníci tímto povrchem nejsou vůbec nadšení. S rameny se už raději ani nebavím, neřekla by mi nic slušného. Trekingové hůlky jsou při stoupání opět plně v akci.

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266776

Jiří Dynybil: A TAK TEDY JDU…

Konečně dochází k přelomu výškového horizontu a začínám se opět dívat trochu dolů. Hole ale neztrácí na důležitosti.

I když tělesné vypětí polevilo, hůlky zase obráceně směrem dolů musí zachytávat nárazy do mých kolenou – zlaté hůlky!

Konečně zase kousek roviny, přicházejí baráčky – vesnička po levé straně. Mušle ukazuje odbočení vlevo, není to už snad Güemes? Jdu vlevo a ocitám se skoro uprostřed statku. Je to divné, jdu k traktoru a ptám se traktoristy, jestli jdu správně.

On říká, že ano. Ptám se, jestli už zde narazím na ten alber­ gue, on mi ale ukazuje tím druhým směrem po silnici, že je tam nahoře. Ptám se tedy, proč ta mušle ukazuje doleva, a on mi říká, že tady tudy to vede opět jen kolem poustevny San Julián a je to o kilometr delší, než kdybych šel rovně po silnici. Děkuji mu za informaci a jdu dále rovně po silnici. Jít další kilometr navíc, to bych svým nohám a ramenům opět nevysvětlil. Potkávám znovu anglický pár, který mne během rozhovoru s traktoristou předešel a nyní jde zpátky. Znovu se zdravíme a oni se mne ptají, kudy ta cesta tedy vede, že tady v tomto směru zmizely všechny poutnické značky. Předávám jim informaci, děkují mi a já aktivuji své hůlky. Jde se do kopce, utěšuji své údy, že už jsme blízko, ale vypadá to, že mi moc nevěří. Docházím ke křižovatce, kde není žádná pro mne důležitá poutnická značka. Jen dopravní značka ukazující vpravo ke kilometr vzdálené vesnici Güemes. Stojím tam rozpačitě, marně někde hledám tu vytouženou mušli. Kolem projíždí osobní auto a za chvíli se opět vrací. Řidič zastavuje a ptá se mne, jestli mi může nějak pomoci. Ptám se ho na al­ bergue a on mi ukazuje, ať pokračuji rovně nahoru po silnici, že asi po dalším kilometru stoupání uvidím napravo v lukách mezi stromy velké bílé stavení, tam to je. Děkuji, oznamuji tuto dobrou zprávu celému tělu, zapínám vůli a všechny síly a šlapu. A světe div se, po 10 minutách vidím tu spásnou budovu na pravé straně. Odbočuji na skutečnou luční cestu a po chvilce se ocitám u vstupu do budovy.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266776

OD MOŘE ZA LEGENDOU CAMINA

Dnešní Ernestův albergue.

Vystupuji po schodech a ve vchodu mne již velice přívětivě vítá seňora ve středním věku se sklenicí čerstvé chladné vody. Že by na mne již čekali? To mne sledovali satelitem?

Informuje mne, že voda je z jejich vlastní studny, bez chloru, velice zdravá. Děkuji a říkám, že si musím nejdříve odlehčit od batohu. Chci si ho sundat, ale nevím, jestli se ze mne svalil batoh, nebo jestli jsem se svalil já. V každém případě batoh byl dole a mně se hodně ulehčilo. Osvěžuji se vodou a všímám si starého charismatického seňora s plným šedivým plnovousem, který stojí opodál a pozoruje mne. Napadá mne – Hemingway, jeho duch, a tady? On ke mně přistupuje a říká mi: „Já jsem Ernesto, vítám tě u nás, ale ten batoh máš moc těžký, s tím nemůžeš jít dál, musíš se něčeho zbavit.“ „Už jsem o tom přemýšlel, ale nevím jak,“ odpovídám.

99

Ukázka elektronické knihy