Za okupace zde působily především levicové, lidové partyzánské skupiny a pod označením Spotřební družstvo také „kladiváři“ ze „Srpu a kladiva“, ale jen krátce – jejich vůdce Delbas byl zatčen a zemřel v Majdanku. Přibližně na jaře 1942, po návštěvě jistých mužů, pravděpodobně ze samotné Varšavy, se „delbasovci“, jak se někdy „rudým“ říkalo, začali ještě více scházet a kout pikle a opět asi něco založili – jak se později ukázalo: buňku PPR (Polskou dělnickou stranu). Zakládali ji samozřejmě ti nejdůležitější, ve Woli například Michał a Ludwik Pawelcovi, Delbasová (vdova po Delbasovi), Michał Stelmach, Roman Wojtala; v Rzeczyci Okrągłé Roman Turek; v Dąbrowě Kazimierz Tracz, Franciszek Jóźwiak. Je třeba přiznat, že předváleční, ještě ideoví komunisté nebyli hloupí, byli osvícenější než většina zdejších rolníků. Ale přestože přesvědčovali a slibovali hory doly, naverbovali jen ty nejhorší. Špínu, hulváty, analfabety. A to hloupé, nebezpečné. Například Antoniho B., který chtěl zastřelit vlastního strýce, protože se mu nelíbily jeho názory; odtáhli ho doslova na poslední chvíli. Andrzeje Ch., který těsně po válce promlouval na nějakém shromáždění a namísto „my, patrioti“ řekl „my, idioti“ a nechápal, proč se všichni smíchy popadají za břicho. Michała R., který napadal ženy nosící na trh máslo a mléko, protože jsou „pro pány“. Byli to stejní lidé, kteří ještě před válkou vešli do kostela ve Woli s červeným praporem a po98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266469