sídla,“ připomněl jsem. „Dostal někdo zprávu zpět? Kredo Javesto? Kdokoli?“ Všichni zavrtěli hlavou. „Viděla jste kouř,“ vybavil si Javesto a zděšeně se otočil k Naře. „Před pár dny. Stoupal z mých pozemků.“ Situace působila bezútěšně ze všech možných úhlů. Ztratili jsme pohraniční město, nebo proti nám povstala naše vlastní panství? Kredolové měli rodiny v ostatních městech a velmi často i na venkově, ačkoli to obvykle bývali spíš vzdálenější příbuzní. Pokud se opravdu vzbouřili naši rolníci, co provedli se správci sídel a ostatními obyvateli? A pokud padlo město — ačkoli o tom bychom se nepochybně už doslechli, určitě ano —, pak by následky byly ještě horší. Vzpomněl jsem si na matku a Alozii a všechny naše bratrance a sestřenice, kteří pěstovali čaj a žili poklidný život prostý městské politiky a intrik… Co se s nimi stalo? Naře uniklo zakvílení. „Mé holčičky,“ zašeptala s tváří zkřivenou žalem. Nikdy předtím jsem tu starou čarodějnici nelitoval, ale nyní se mnou prohnala palčivá vlna soucitu. V klanu Ashových se dlouhodobě rodili chlapci, což výrazně ohrozilo pokračování rodové linie, a všechno nyní stálo na malých dvojčátkách, která se poslední plodné dědičce narodila ve věku, kdy už s dalšími dětmi ani nepočítala. Na vlastní oči jsem viděl, jak se stará zahořklá Nara v přítomnosti holčiček vždycky promění v úplně jinou ženu, milující a veselou. Lazar se také chvěl potlačovanými emocemi. Každý věděl, jak si je blízký se svou početnou rodinou, která trávila roky kočováním mezi Silastou, Moncastou a jednou z jeho venkovských plantáží. Všechny nás to zasáhlo, více či méně, a sdílené obavy částečně odstranily napětí, jež mezi námi stále panovalo. Byli jsme na stejné lodi. „Nijak svým rodinám nepomůžeme, pokud se sami neubráníme,“ podotkl Tain a tentokrát na tichou autoritu v jeho hlase zareagovali všichni. „Marco, Elisko, dokážeme udržet město?“ „Hradby jsou pevné,“ přikývla Eliska. „Třicet stop vysoké, čtyřicet na této straně jezera. A já dohlédnu na to, aby byla ta brána neustále zabezpečená.“ Silasťané rádi předstírali, že jsme odjakživa
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266461
byli majákem míru, obchodu a tolerance, ale ve skutečnosti naši předkové při budování této země a města počítali s tím, že je budou muset bránit silou. Během let jsme na to zapomněli, ale možná byl zbytek země rozumnější. „Jestliže nemají k dispozici vybavení určené pro obléhání města, pak se budou muset pokusit přelézt zdi.“ Marco přikývl. „Dnešní útok se spoléhal na štěstí, doufali, že nás zaskočí. Ale jinak nejde o žádný spontánní útok. Ať už je tam venku kdokoli, rozhodně je dobře organizovaný. Připravili nás o možnost komunikace a možná… zneškodnili naše výspy mimo město, aby nám znemožnili přivolat na pomoc armádu. Musíme počítat s možností, že spolupracují s některým z našich sousedů. Nechci se pouštět do nepodložených spekulací, ale jestli jsou do toho zapletení Doranité, pak možná těmi malými nájezdními jednotkami vylákali naši armádu na jih, aby mohli dobýt město.“ Rozhlédl se po šokova ných tvářích kolem stolu. „Já… já vás nechci ještě víc znepokojovat. Tohle by mohla být naše výhoda. Pokud se domnívají, že nám v blízké době nikdo nepřispěchá na pomoc, potom se nás možná pokusí spíš vyhladovět, než že by se vrhali na zdi.“ „Sklizeň,“ vyhrkla Marjeta, tichá cechmistryně umělců. „Podezřívali jsme bandity, ale možná nám zboží neposílali záměrně. Zásoby jídla jsou na historickém minimu.“ „Nemáme skoro žádné zbraně, dochází nám jídlo, nejsou tu vojáci… co s námi bude?“ zeptala se Varina povýšeně, přestože byl v jejím tónu i v tom, jak si strnule shrnula zapletené vlasy a jak se jí třásla ramena, znát strach. „Zbraně můžeme vyrobit,“ nadhodila Eliska. „Máme spoustu rašeliny, oleje, kovu a kamení. Ve svém cechu mám řemeslníky, kteří dokážou vytvořit kovové schodiště, které vypadá jako z krajky. S pomocí cechmistra válečníků nepochybně dokážeme vyrobit cokoli, zbraně i stroje, co se bude hodit.“ „V mém cechu jsou sochaři, kteří by mohli pomoct,“ nabídla Marjeta. Díky praktickým návrhům se pomalu začínala zvedat morálka. „Řemeslnický cech může pomoct s koženými výrobky a zbrojí.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266461
„Nejen pořádková garda umí střílet z luků. Máme taky atlety, lovce a všechny, kdo ve škole absolvovali vojenskou průpravu.“ „Takže budeme potřebovat luky, tětivy a munici.“ „A krátké meče, až zdolají zdi,“ dodal Marco. „Nic těžkého, lehké zbraně, kterými se dokáže ohánět každý.“ Zajímalo mě, jestli si ještě někdo jiný všiml toho, že Marco řekl „až“, nikoli „jestli“. Noc se rychle snesla na město a pokryla dlouhými stíny budovy a zahrady s chladem, který byl v tomto ročním období zcela netypický. Nebo jsem si to možná jen představoval. Ubíhající hodiny mi splývaly v jednu velkou masu jednání, plánování a přemáhání paniky. Armáda za hradbami se k ničemu dalšímu neodhodlala, což jen přiživovalo všeobecné napětí. Všichni čekali, co se bude dít. Okolní vzduch byl těžký. Právě se nachýlila nejtemnější hodina před svítáním a Tain s Marcem udělovali poslední instrukce pěti odvážným dobrovolným poslům. Tain si s každým zvlášť promluvil, osobně jim poděkoval a popřál hodně štěstí. Vypadal mnohem lépe, než jsem se já cítil. Dva nejmenší dobrovolníky čekala nepříjemná cesta odpadní stokou, která ústila kus dál po proudu řeky, v mokřadech na severu. Sice měli větší šanci, že proklouznou bez povšimnutí, zato před sebou měli delší cestu. Já jsem měl pomoct zbývajícím třem — spustit je přes jihovýchodní zeď, kde se hradby stýkaly s úpatím Obřadního vrchu, jenž je měl krýt před zraky útočníků. Jižní strana města byla riskantnější, ale kdyby se jim podařilo uniknout, dostali by se k naší armádě během několika dní, ne týdnů. Sestřin ctitel Edric byl jediný kredol ve skupině a při pohledu na něj jsem se neubránil pocitu viny. Byl sice trochu nadutý, ale měl velké srdce a byl to slušný mladík. Ostatní jsem tak dobře neznal, byť mi byli povědomí z různých sportovních akcí. Tento odvážný čin přinese jejich rodinám čest a uznání. Z věrnosti, již cítili ke svému městu a zemi, se mi svíralo hrdlo. Silasta si věrnost zasloužila, stála za každé riziko. Ve chvíli, kdy celý svět vypadal zrádně a beznadějně, působila tahle niterná připomínka jako balzám na duši.
100 Ukázka elektronické knihy