„Milostpane, musíte rychle, rychle do parku!“ vydechla ihned, jakmile se trochu vzpamatovala. Otec vyskočil od talíře s nedojedenou snídaní a vyběhl ze dveří. A já spolu s matkou a s Annou hned za ním. Nebylo pochyb, kam v parku máme zamířit. Kolem aleje dubů uţ stál hlouček ţen z kravína a jejich zmatečné pobíhání naznačovalo, ţe se děje něco velmi neobvyklého. Spěšně jsme došli aţ k tomu dubu. K tomu vykotlanému, kde se odehrály tisíce dětských her a také můj první polibek. A tam jsem ho uviděla naposledy. Visel na jedné z větví, se zrakem zakaleným hleděl k zemi a pod jeho nohama leţela ona… ona harmonika, která zapříčinila to strašné lidské utrpení. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, ani se pohnout. A naposledy jsem tehdy uviděla jeho hnědé vlasy, spadené do tváře i ty plné rty, které mne tu před mnoha lety políbily.
Vidím, co činíš srdce mé kamení slyším, co říkáš vítr to nezmění Soudíš sám sebe aniž to víš……
Teprve Vítkovou smrtí pro mne skončila první světová válka. Trvala dlouho, předlouho a sebrala mi mnoho sil i nadějí. Výčitky mne provázely na kaţdém kroku a já se denně v kapli modlila za Vítkovu duši a také za odpuštění pro tu moji. Nedlouho po Vítkově sebevraţdě nechali lidé na návsi postavit pomník obětem první světové války. Mezi fotografiemi padlých muţů byla i Vítkova tvář se jménem. Píchlo mne u srdce pokaţdé, kdyţ jsem kolem pomníčku prošla a dlouhou dobu se na něj nechtěla ani koutkem oka podívat. Nevím proč, ale snad naivita mládí způsobila, ţe jsem vinu za jeho smrt vztáhla proti sobě. - 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266356