Zpočátku se ti zdá jednotvárné, ale když se do něj zaposloucháš, rozeznáš více tónů, harmonie, jemný rytmus. Hudba? Hudba tak cizí, tak těžko postižitelná, že si nejsi úplně jistá, jestli se to dá označit tímhle slovem. Nejdřív nemůžeš přijít na to, odkud se line. Alabastr je pořád tam, kdes ho ráno opustila, na hromádce polštářů a přikrývek na podlaze. Netušíš, proč ho Lerna neumístil na lůžko. Na nedalekém nočním stolku stojí lahve, role čerstvých obvazů, nějaké nůžky, kelímek s mastí. Nočník, od posledního čištění naštěstí nepoužitý, ale smrdí to kolem něj. Hudba se line z kamenožravkyně, dojde ti v úžasu, když si před ně dřepneš. Antimon sedí poblíž Alabastrova „hnízda“ a vůbec se nehýbe, vypadá to, jako by se někdo namáhal vytesat ženu se zkříženýma nohama a zvednutou rukou. Alabastr spí — ovšem ve zvláštní poloze, téměř v sedu, čemuž nerozumíš, dokud ti nedojde, že se opírá o Antimoninu ruku. Že by to pro něj byl jediný způsob, jak se pohodlně vyspat? Paže mu dnes zakrývají obvazy, lesknou se mastí, a nemá na sobě košili — a tak vidíš, že není zraněný tak ošklivě, jak sis původně myslela. Na hrudníku ani na břiše nemá nic zkamenělého a na ramenou utrpěl pouze pár malých popálenin a ty už se z větší části zahojily. Ale vypadá skoro jako kostlivec — téměř postrádá svalstvo, vystupují mu žebra, břicho má málem vyduté. A krom toho má pravou paži o hodně kratší než ráno. Podíváš se na Antimon. Hudba se line odkudsi z ní. Kamenožravkyně sleduje černýma očima Alabastra — od tvého příchodu jimi nepohnula. Ta zvláštní hudba zní pokojně. A Alabastr vypadá, že je mu dobře. „Nestaráš se o něj,“ řekneš a při pohledu na jeho žebra si vzpomeneš na nespočet večerů, kdy jsi před něj pokládala jídlo a upřeně na něj hleděla, dokud ho unaveně nepožvýkal, a jak
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266210
jste se ho s Innonem snažili přimět, aby jedl spolu s ostatními. Když si myslel, že se někdo dívá, vždycky toho spořádal víc. „Jestli nám ho chceš ukrást, aspoň bys ho mohla pořádně živit. Vykrmit si ho, než ho sežereš nebo co.“ Hudba neustává. Ozve se velmi slabé kamenné škrábání a oči jako černé kabošony se konečně otočí k tobě. Byť mají vypadat jako lidské, jsou tak cizí. Vidíš, že bělmo tvoří suchý matný materiál. Bez žilek, bez skvrnek, bez zabarvení, které by značilo vyčerpání, starosti či cokoli jiného lidského. Na černé duhovce ani nevidíš, jestli má zřítelnice. Je klidně možné, že vůbec nevidí a tvou přítomnost a polohu vnímá lokty. Podíváš se do těch očí a najednou ti dojde, že už jsi skoro ztratila schopnost se bát. „Sebralas nám ho a sami jsme to nemohli zvládnout.“ No, to není tak úplně pravda. To Innon, divoký orogén, neměl proti strážcům a vycvičenému orogénovi z Opory nejmenší šanci. Ale ty? To tys všechno podělala. „Já to nemohla sama zvládnout. Kdyby tam byl Alabastr… Nesnášela jsem tě. Když jsem potom bloumala po světě, přísahala jsem si, že tě najdu a zabiju. Že tě polapím do obelisku, jako v něm byl polapený ten druhý kamenožravec. Že tě pohřbím do oceánu, tak hluboko, že tě z něj nikdy nikdo nevyzvedne.“ Antimon tě sleduje mlčky. Nemůžeš ani říct, že se jí zadrhl dech, protože nedýchá. Hudba ale zvolna ztichne. Aspoň nějaká reakce. Tohle vážně nemá cenu. Potom ovšem mlčení jakoby zesílí a ty jsi pořád naštvaná, a tak dodáš: „Škoda. Ta hudba se mi líbila.“ (Když později ležíš v posteli a hlavou se ti honí, co všechno jsi ten den udělala špatně, opožděně si pomyslíš: Už jsem stejně šílená, jako byl tehdy Alabastr.)
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266210
Vzápětí se Alabastr zavrtí, zvedne hlavu a vydá tichý sten, po němž ti myšlenky a srdce zaletí o deset let zpět, načež se obloukem zase vrátí. Alabastr si tě chvíli popleteně prohlíží a tobě dojde, že tě nepoznává, když máš dvakrát delší vlasy, kůže ti zhrubla a oblečení vybledlo vlivem období. Potom Alabastr zase zamrká a oba jste zpátky teď a tady. „Onyx,“ zachraptí, jak je rozespalý. Samozřejmě o onyxu ví. „Vždycky si ukousneš moc velké sousto, Syen.“ Nenamáháš se podotknout, že se teď jmenuješ jinak. „Říkals obelisk.“ „Říkal jsem topaz, do rzi. Jestli ale dokážeš přivolat onyx, podcenil jsem tvůj vývoj.“ Zamyšleně nakloní hlavu. „Cos posledních pár let dělala, že ses tak zdokonalila?“ Nejdřív tě nic nenapadá, a pak ano. „Měla jsem dvě děti.“ Zabránit tomu, aby tvé orogenní ratolesti nezničily všechno v okolí, tě v prvních letech stálo spoustu sil. Naučila ses spát s jedním okem otevřeným, tvá čítidla číhala na ten nejslabší záchvěv kojeneckého strachu či batolecího záchvatu vzteku — nebo ještě hůř, na místní otřes, který přiměje jedno z dětí nějak zareagovat. Za noc jsi zabránila tuctu pohrom. Alabastr pokývá hlavou a ty si vzpomeneš, jak ses v Meovu občas v noci vzbudila a zjistila, že Alabastr spí jen napůl a sleduje Korunda. Vlastně se ti vybaví, jak sis Alabastra dobírala, že se tak užírá starostmi, i když Koru zjevně pro nikoho hrozbu nepředstavuje. Země to spal, štve tě, že ti tohle všechno dochází až teď. „Po narození mě pár let nechali s matkou,“ řekne Alabastr skoro jakoby sám pro sebe. To už jsi tušila, ovládá přece eturp štinu. Ovšem jak se ji naučila jeho matka vyšlechtěná Oporou, pro tebe navždy zůstane záhadou. „Jakmile jsem dorostl do věku, kdy se mi dalo účinně vyhrožovat, tak mě jí sebrali,
98
Ukázka elektronické knihy