Zpočátku se ti zdá jednotvárné, ale když se do něj zaposloucháš, rozeznáš více tónů, harmonie, jemný rytmus. Hudba? Hudba tak cizí, tak těžko postižitelná, že si nejsi úplně jistá, jestli se to dá označit tímhle slovem. Nejdřív nemůžeš přijít na to, odkud se line. Alabastr je pořád tam, kdes ho ráno opustila, na hromádce polštářů a přikrývek na podlaze. Netušíš, proč ho Lerna neumístil na lůžko. Na nedalekém nočním stolku stojí lahve, role čerstvých obvazů, nějaké nůžky, kelímek s mastí. Nočník, od posledního čištění naštěstí nepoužitý, ale smrdí to kolem něj. Hudba se line z kamenožravkyně, dojde ti v úžasu, když si před ně dřepneš. Antimon sedí poblíž Alabastrova „hnízda“ a vůbec se nehýbe, vypadá to, jako by se někdo namáhal vytesat ženu se zkříženýma nohama a zvednutou rukou. Alabastr spí — ovšem ve zvláštní poloze, téměř v sedu, čemuž nerozumíš, dokud ti nedojde, že se opírá o Antimoninu ruku. Že by to pro něj byl jediný způsob, jak se pohodlně vyspat? Paže mu dnes zakrývají obvazy, lesknou se mastí, a nemá na sobě košili — a tak vidíš, že není zraněný tak ošklivě, jak sis původně myslela. Na hrudníku ani na břiše nemá nic zkamenělého a na ramenou utrpěl pouze pár malých popálenin a ty už se z větší části zahojily. Ale vypadá skoro jako kostlivec — téměř postrádá svalstvo, vystupují mu žebra, břicho má málem vyduté. A krom toho má pravou paži o hodně kratší než ráno. Podíváš se na Antimon. Hudba se line odkudsi z ní. Kamenožravkyně sleduje černýma očima Alabastra — od tvého příchodu jimi nepohnula. Ta zvláštní hudba zní pokojně. A Alabastr vypadá, že je mu dobře. „Nestaráš se o něj,“ řekneš a při pohledu na jeho žebra si vzpomeneš na nespočet večerů, kdy jsi před něj pokládala jídlo a upřeně na něj hleděla, dokud ho unaveně nepožvýkal, a jak
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266210