Jon prudce zakousl zuby do svých rtů, až ucítil krev. Ani nevíš, jak moc máš pravdu, moje nejdražší, jen je to úplně naopak, než si myslíš. Moje svobodné srdce touží zůstat s tebou, ale nutím se opustit tě pro tvé vlastní budoucí dobro. Má lásko, prosím odpusť mi, co musím udělat... pomyslel si, ale nahlas už nepromluvil ani jediné slovo. Ya-na ze svého kouta nepřestávala vzlykat. Jon vstal, přistoupil k ní, vzal ji do náruče a odnesl na své lůžko. Tam ji objal a postupně slíbal všechny její slzy. Hladil ji ve vlasech a líbal její rty, aby utišil její smutek a ona na vše zapomněla. Poté se stočili k sobě, Jon vzal její ruku do své a něžně ji hladil, dokud dívka neusnula. *** Když se ráno probudila, byla v jeskyni sama. Jonovo lůžko bylo prázdné. Ya-na procitla do tíživé skutečnosti, která na ni dopadla se vší svojí drtivou silou. Ne, ta včerejší rozmluva s Jonem nebyl jen zlý sen, byla to pravda. Vyběhla ven před jeskyni, ale jeho stopy už nenalezla, dávno je zavál čerstvý sníh. Její milý musel odejít někdy uprostřed noci. A k čemu by jí to bylo, i kdyby jeho stopy ještě viděla? Přece by za ním neběžela, když se jednalo o jeho svobodné rozhodnutí a on od ní utíkal… Ya-na padla na kolena do sněhu a její zoufalý pláč znovu naplno propukl. Hlasitě zakřičela do tichého lesa kolem sebe, až jí protější stěna rokle vrátila její slova ozvěnou: „Proč jsi mě opustil!? Ty jsi můj život!“ Poté se celá svalila do sněhu a roztřásla se neutuchajícím
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266071