„Je to sice bláznivý nápad, ale proč by ses na to nezeptal Antona?“ Pojďme chvíli zapomenout na tu záhadu s Kovacovými a zamysleme se nad tím, komu Gary ten den volal: příbuzným, jemu a Frankie. Měl strach, musel někomu povědět o Scottovi a musel co nejdřív zmizet. Jinak bude mrtvý. Ale Frankie mu telefon nezvedla, Caleb nemůže telefonovat. Ale Anton ano. Je to dokonalý posel: dost blízký na to, aby se mu dalo věřit, ale zároveň natolik vzdálený, že ho tím nevystaví nebezpečí. A dost sjetý na to, aby mu ten vzkaz zapomněl vyřídit. Z hrudníku mu spadlo těžké závaží. Je to vzkaz, žádný pochybný plán. Posadil se a políbil Kat. „Jsi génius. Půjdu za Antem.“ Pak se začal oblékat. „A nechceš někam utéct? Někam do tepla?“ „Tím asi nemyslíš Melbourne, co?“ „Do západní Austrálie,“ navrhla. „Nebo do Queenslandu. Mám nové bikiny a ráda bych je provětrala.“ Zarazil se s tričkem v půlce hrudníku: Kat v bikinách na bílém písku. „To je jedno. Oboje mi vyhovuje.“ „Když hned vyrazíme, mohli bychom stihnout večerní let.“ My: to bylo tak krásné slovo. Připadalo mu jako požehnání, když znovu mluvila v množném čísle. „To nejde,“ namítl. Vzala si z nočního stolku počítač. „Napadly mě ostrovy Whitsundays. Jeden z těch menších. Budeme tam jen my dva.“ Žádní lidé, smrt ani nože. Jediné, co vedle sebe bude mít, bude Kat, která mu tak bude neustále k dispozici. „To nejde.“ Prsty jí ťukaly do klávesnice. „Večer je jeden let až v devět. Vypadá to, že mají ještě volná místa.“ „Kat.“ Položil svou ruku na její, aby zastavil to zběsilé psaní. „Nemůžu odjet. Dokud nenajdu Frankie.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266044
„Vždyť ji hledá policie, Calebe. V čem se jejich práce liší od té tvojí?“ „Jim na tom tak nezáleží.“ „Tím, že ti na ní záleží, ji nenajdeš; to tě jenom přivede do hrobu. Aniž zjistíš proč.“ „Já se nechystám do hro…“ „Nech toho,“ okřikla ho. „Tohle mi nikdy nesmíš slibovat.“ A pak už zbyla jen prázdná slova. Klekl si na postel a přitáhl ji k sobě. Její tělo už však nebylo poddajné, ale plné pevných svalů. Přiměl Katino auto, aby ho dovezlo k jeho rodnému domu. Zastavilo v oblaku černého kouře. Dům vypadal, jako by mu Antonovo lehkovážné zanedbávání příliš nevadilo. Měly by se natřít okapy a trávník dusil tak čtyřletý prales plevele, ale žádné větší škody nezaznamenal. Byla to dvoupodlažní krabice, která byla pro čtyřčlennou rodinu příliš velká. Většinu cihel Ivan Zelic položil sám, jeho synové mu museli pomáhat každý víkend i po škole. Calebovi se měsíce zdálo o lezení po žebřících. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, natírání každého centimetru vrstvu po vrstvě, dokud to Ivanovi nepřipadalo dokonalé. „Jestli tvůj nejlepší výkon nestačí, musíš se víc snažit.“ Když vystupoval z auta, otevřely se sousedčiny dveře a paní Naylorová se vyšourala ven. Měla sotva metr padesát a řídké bílé vlasy. Už se však nedalo předstírat, že ji nevidí. A byl moc zesláblý na to, aby jí utekl. „Mladý Caleb. Dobrý bože, to už je let. Říkala jsem: to už je let .“ Přešel k její brance. Od té doby, co ji viděl naposledy, se scvrkla, ale její předzahrádka byl stejný dokonalý čtvercový trávník jako vždycky. Uprostřed byla betonová nádrž, do které se s Antonem vždycky snažili načurat. Dávali si body za délku a přesnost. „Jak se máte, paní Naylorová?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266044
„No, nemůžu si stěžovat. Říkala jsem: nemůžu si stěžovat .“ Ten svůj křik doprovázela přehnanou výslovností, kterou s ním používala pokaždé. Věčně se s ní učil: čím hůře mluvila, tím hůře jí rozuměl. Jako dítě se jí snažil vyhýbat. Ale někdy s Antonem hráli překládací hru. „Řekni jí, že vypadá jako gorila,“ znakoval Antonovi. „A prdí jako kráva.“ „Paní Naylorová, Caleb říká, že vám to dneska moc sluší.“ Čím delší a šílenější ty průpovídky byly, tím více dostával bodů. „… a ty tablety, jenomže se to ještě zhoršilo. Říkám: ještě se to zhoršilo .“ „To nezní moc dobře.“ „Mavis Harringtonová mi říkala, že tě včera viděla ve městě s Kathryn. Vy jste se k sobě vrátili? Říkám, vy jste se s kath ryn k sobě vrátili ?“ „Ne.“ „To je škoda. Říkala jsem: to je škoda . Vadí mi, že vy mladí to s manželstvím tak snadno vzdáváte. Já s mým Haroldem byla čtyřicet let. čtyřicet let . Ale smíšené manželství asi má vlastní problémy. Říkám. musí to být těžké .“ Proti tomu se těžko dalo něco namítat. Život s ním musel být pro Kat tvrdý. Musela se naučit úplně nový jazyk. Nemohla chodit na koncerty, mezi větší množství lidí, na filmy bez titulků… Možná by měl přestat, než se v tom pročuraném jezírku utopí. „…možná je to tak lepší. Konec konců vaše děti by byly míšenci a to nikdy není dobré.“ „Cože?“ „Říkala jsem: že to nikdy není dobré pro děti ze smí … “ Ať jde do háje. Odešel uprostřed jejího skřehotání. Vchodové dveře se otevřely dřív, než k nim došel, a ven vykukoval Anton přes dlouhé hnědé vlasy. Normální zorničky, oholený, čistý. Vypadalo to, že na vyhublém těle má trochu víc masa. 100
Ukázka elektronické knihy