„Je to sice bláznivý nápad, ale proč by ses na to nezeptal Antona?“ Pojďme chvíli zapomenout na tu záhadu s Kovacovými a zamysleme se nad tím, komu Gary ten den volal: příbuzným, jemu a Frankie. Měl strach, musel někomu povědět o Scottovi a musel co nejdřív zmizet. Jinak bude mrtvý. Ale Frankie mu telefon nezvedla, Caleb nemůže telefonovat. Ale Anton ano. Je to dokonalý posel: dost blízký na to, aby se mu dalo věřit, ale zároveň natolik vzdálený, že ho tím nevystaví nebezpečí. A dost sjetý na to, aby mu ten vzkaz zapomněl vyřídit. Z hrudníku mu spadlo těžké závaží. Je to vzkaz, žádný pochybný plán. Posadil se a políbil Kat. „Jsi génius. Půjdu za Antem.“ Pak se začal oblékat. „A nechceš někam utéct? Někam do tepla?“ „Tím asi nemyslíš Melbourne, co?“ „Do západní Austrálie,“ navrhla. „Nebo do Queenslandu. Mám nové bikiny a ráda bych je provětrala.“ Zarazil se s tričkem v půlce hrudníku: Kat v bikinách na bílém písku. „To je jedno. Oboje mi vyhovuje.“ „Když hned vyrazíme, mohli bychom stihnout večerní let.“ My: to bylo tak krásné slovo. Připadalo mu jako požehnání, když znovu mluvila v množném čísle. „To nejde,“ namítl. Vzala si z nočního stolku počítač. „Napadly mě ostrovy Whitsundays. Jeden z těch menších. Budeme tam jen my dva.“ Žádní lidé, smrt ani nože. Jediné, co vedle sebe bude mít, bude Kat, která mu tak bude neustále k dispozici. „To nejde.“ Prsty jí ťukaly do klávesnice. „Večer je jeden let až v devět. Vypadá to, že mají ještě volná místa.“ „Kat.“ Položil svou ruku na její, aby zastavil to zběsilé psaní. „Nemůžu odjet. Dokud nenajdu Frankie.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266044