98
řízená testem osobnosti u psychologa. Nejedná se o studium sebe sama, ale o zapomenutí na sebe. Obrácení pohledu do vlastního nitra znamená, že dozajista zabloudíme. Líbí se mi tato Bernanosova slova z předmluvy k pamfletu Velké hřbitovy v měsíčním svitu: „Poznávání se je svrběním hlupáků.“ Měl by to být plod vzdělávání začínajícího ideálně už ve školních lavicích, kde by učitelé byli pozorní k odlišnostem každého dítěte. Vzdělávání, jež by mělo pokračovat v dospívání tím, že by každého ze studentů povzbudilo k tomu, aby v sobě rozpoznal onu radostnou jiskru probouzející zájem. Ve chvílích, kdy je šťastný při plnění úkolu, který mu vyhovuje. Úkoly, jež nás rozvíjejí, jsou právě ty, které se nám nejlépe daří. Ale nikdo nám nevysvětlí příčinnou souvislost mezi radostí a úspěchem... Naopak, dozvídáme se jen, že budeme šťastní, když budeme mít úspěch! Ale co to znamená mít úspěch? Mít dobré známky, později dobré zaměstnání a pořádné auto? To jsou lži! Právě tehdy, když jsme šťastní, že děláme to, co děláme, můžeme mít úspěch – to je ohromná změna perspektivy. Pokud se necháme na pokoji, dáme si pohov, objevíme v sobě zdroje, které jsme neznali, bohatství, o němž jsme nevěděli a které nás může překvapit, pokud chvíli nic neděláme. Pokud se odevzdáme situaci a začneme s ní být v souladu... V rámci našeho vzdělávacího systému jsme zavedli „centra pro informace a kariérní poradenství“, která příliš často vítají adolescenty otázkou: „Co chceš později dělat?“ Ale jak to může adolescent vědět? Jaké prostředky má k tomu, aby zjistil, co ho oslovuje a povolává, ještě předtím, než se ocitl v reálných životních situacích? Předtím, než se rozhlédl po světě a nechal se vést vlastními tužbami? Ostatně přiznáváme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266043
99
mu právo dát se nějakou neobvyklou cestou? Vzdálit se od dálnic, jimiž se všichni hrnou, a zvolit si vlastní cestu, možná klikatější, ale po níž bude kráčet s vášní, protože je to cesta, která mu opravdu vyhovuje? V důsledku ustavičného vzájemného srovnávání se už neodvažujeme zjišťovat, co skutečně chceme, co nás povolává, zajímá, co máme chuť opravdu dělat. Zůstáváme vězněni ztuhlou, zkamenělou představou o vlastní identitě. Existoval by Cézanne, zakladatel moderního umění, kdyby si odmítl naslouchat? Sám toužil malovat obrazy stejným způsobem jako Poussin, jeden z velkých klasických mistrů 17. století. Nepodařilo se mu to. Byl by mohl uklidit svoje štětce a dělat v životě něco jiného, ale rozhodl se raději zůstat věrný tomu, co ho volalo a co se mu mohlo podařit. Jeho cílem nebylo se odlišit ani být originální, ale prozaičtěji znovu objevit ducha velkých maleb a opírat se přitom o přímou zkušenost, kterou mohl využít jako motiv. Přestože byl každý rok odmítán na Salonu, kde malíři vystavovali svá díla, vytrval. Émile Zola, jeho přítel z dětství, mu vytýkal, že nedbá na výraz svých postav, a příkře se rozešli. Kritikové umění nechápali jeho posedlost propracováváním objemů, zatímco detailům věnoval pozornost menší. Cézanne naštěstí vytrval na cestě, která byla jeho vlastní. Neměl za cíl provést revoluci v umění, ale pouze důvěřoval své ruce držící štětec. Vyslyšel hlas své intuice. Cézanne se nestal sám sebou proto, že by studoval hlubiny své duše, ale díky tomu, že na sebe zapomněl. Když šel svojí cestou a dělal vše nejlépe, jak mohl. Když začínal znovu a znovu. Když se díval na horu svaté Viktorie, na několik jablek na kredenci, na svoji ženu sedící na židli. Byl vždy nespoko-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266043
100
jený a poháněný stále výraznější a hlubší touhou, nechat co nejvíc vystoupit realitu. Důležité pro něho nebyly jeho duševní stavy, ale zkoumání prostřednictvím malby. Být sám sebou není egocentrickým potvrzením našeho individualismu ani potvrzením naší jedinečnosti v rámci všech existujících pořádků. Jak už říkal Aristoteles, jsme tvorové žijící ve spojení s ostatními, bytosti politické. Být sám sebou znamená objevit svazky, povinnosti, závazky. Když jsem začal meditovat, matka, kterou můj zájem rozčiloval, mi říkala: „Nechápu, proč trávíš čas tím, že zkoumáš sám sebe.“ Ale meditace není sledováním vlastního ega, zabýváním se vlastním nitrem, je to zkoumavý pohled na realitu, která nás oslovuje, a naším cílem je pochopit ji takovou, jaká je. Znamená to zapomenout na sebe a otevřít se světu. Nechat se být. Jeden z meditačních cyklů, které vedu jako vyučující, se týká důvěry. Přestat se srovnávat vyžaduje důvěru! Ale nerozumím tím sebevědomí ani sebeúctu. Osobně nemám důvěru v onu entitu, které se říká „já“. Mám důvěru v hloubku meditace, protože jsem viděl její plody. Když se ujímám slova, důvěřuji v to, co říkám, protože jsem to zažil. Opravdová důvěra, ta, kterou rád předávám, není ničím podmíněná. Není to důvěra v nic konkrétního, je to důvěra ve vlastní lidskost, v lidskost ve mně, která ví vše lépe než já. Důvěra v život, která mi umožní najít řešení spočívající v samotné podstatě každé situace. Je to důvěra mnohem radikálnější než prostá důvěra v sebe, je to stav bytí, jenž mi umožňuje zapustit kořeny v tom, co představuje moji přítomnost na světě. Jenž mi umožňuje konečně být...
Ukázka elektronické knihy