Přetrpěla, když jí pohladil po tváři. Když však rozepl vrchní knoflík jejího kabátku, chytila ho za dlaň. „Nikdy jste se nevzdal vítězství nad markýzem De Beauvais,“ konstatovala. Zarazila ho uprostřed polibku. „Co je mi po tom Francouzi? Ale jsou sázky, které Casanova neprohrává…“ Když jí zajel rukou pod kabátec a současně opět políbil na ústa, měla toho právě dost. Na kompromisy už nebyl čas. Ostrčila ho od sebe plnou silou, až po zádech spadl z jejich dočasné lavičky. Dopadl tak prudce, že mu nakadeřená paruka sklouzla z hlavy a jen náhodou se neudeřil podobně jako mladý Weston. Elizabeth uchopila uvolněný kámen a prudce se postavila. Vztekem rozšířené oči upřela na sedícího Benátčana. „Řekla jsem „ne“, Giacomo… signore Casanovo. Pomohl jste mi, zachránil Davidovi život, proto to ještě naposledy zopakuji. Ne!“ Vzhlédl na ni, rukama si zakryl hlavu, jako by čekal, že ho snad doopravdy udeří, ale jeho výraz mluvil spíše o překvapení než o strachu. A možná také trochu o obdivu. „Myslím, že Beth promluvila dostatečně jasně. A jen bych rád dodal, že já nemám její trpělivost.“ Elizabeth se otočila po mírně pobaveném hlase, který se za ní ozval. „Davide!“ Kámen, který jí vypadl z rukou jen těsně minul ležícího Casanovu, pak už se vrhla svému muži do náručí.
~~~ Stále s levou rukou kolem Elizabetiných ramen jsem znovu pohlédl na sedícího Casanovu. V rozčilení jsem promluvil anglicky, takže mi asi nerozuměl, ale zdálo, že mou výhružku pochopil. On se zatím postavil, během toho si nasadil paruku a nacvičeným pohybem si ji urovnal. Skoro jsem čekal, že si začne prsty oprašovat rukáv, ale neudělal to. „Je suis désolé. Omlouvám se, mylorde,“ řekl pomalu. „Máte mé slovo, že to bylo naposledy. Casanova umí držet slovo a umí uznat porážku.“ „Pomohl mi, Davide. A zachránil ti život,“ zastala se ho Elizabeth, když jsem neodpověděl dost rychle. „Jste šťastný muž, mylorde,“ dodal Casanova po další chvíli mého váhání. „Závidím vám.“ Otočil jsem se k Elizabeth a abych získal další čas, zapnul jsem jí dva
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265957
rozepnuté vrchní knoflíky jejího jezdeckého kabátku. „Přijímám vaše slovo, signore Casanovo,“ řekl jsem. „Ale je to Elizabeth, které byste se měl omluvit.“ Casanova se hluboce uklonil. Jeho klobouk ležel vedle kabátu, tak jen naznačil jeho smeknutí. „Je m‘excuse profondément. Mi scuso profondamente. Hluboce se omlouvám, mylady,“ řekl francouzsky a možná pro jistotu také italsky. Elizabeth udělala sotva znatelné pukrle na znamení, že jeho omluvu přijímá. Gesto mi stačilo, Benátčanův život bude tedy ušetřen. Alespoň prozatím, dokud bude jeho slovo platit. Také jsem kývnutím vzal jeho omluvu na vědomí. „Pomohl jste Elizabeth, za to vám budu navždy vděčný,“ řekl jsem pomalu. „A proto vám také odpouštím.“ „Myslela jsem… myslela jsem, že jsi odjel s lordem Ashcroftem,“ vysvětlovala Elizabeth, jako bych ji snad z něčeho obviňoval. „Viděla jsem kočár a já se bála, že…“ Nevšímal jsem si ostatních a znovu ji políbil na ústa. „Myslím, že krádež kočáru bude ten nejmenší z hříchů vikomta Ashcrofta,“ řekl jsem, když jsem opět mohl. „Doufal jsem však, že se vydal sem.“ Promluvil jsem anglicky, Jane musela Casanovovi překládat, proto chvíli trvalo, než mi odpověděl. „Zde jsme potkali pouze tohoto gentlemana,“ ukázal na bezvědomého Westona. „Bohužel nebyl přístupný rozumné konverzaci.“ „Domníval jsem se, že zde nalezneme celou tu vznešenou společnost,“ odvětil jsem. „Zjevně jsem se mýlil.“ Jessica Lindsayová, když zjistila, že ji její paní hned nepotřebuje, se mimoděk procházela kolem. Zaujal ji upuštěný blyštivý srp, tak ho sebrala z trávy. Neviděla, k čemu byl použit, proto si ho s bezelstným zájmem prohlížela. „Pan Weston sem přišel pro tu věc,“ napadlo Elizabeth. „Měl to v ruce, když nás napadl.“ „Jsme špatně, pane. Tohle místo nebylo na tom obrázku,“ ozvala se z ničeho nic Jane. Já, stejně jako ostatní, jsem se ni zmateně obrátil. Jako jediný jsem se mohl dovtípit, o čem to mluví. „Prosím, kapitáne?“ ubezpečil jsem se. „Mluvíte o tom Ashcroftově plánku, který si odnesl s sebou? Oltář si z něj pamatuji.“ „Ale nebylo to tady, jak jsme si mysleli,“ trvala na svém. „Teď to vidím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265957
Napadlo mě, že ona z nás byla jediná, kdo ruiny římského chrámu alespoň jednou nenavštívil. Mapy, tedy hlavně ty vojenské, ji však vždy zajímaly a měla na ně skvělou paměť. Sebrala ze země zlomený kord, který patřil mladému Westonovi, a zbytkem čepele začala črtat do hlíny. „Vidíte, pane,“ vysvětlovala. „Tady byl oltář. Jsem si jistá, byla u něj poznámka „oltář“ a „krev“. Tady kolem byly naznačeny zdi. Ale tady,“ udělala rozmáchlé gesto po okolí, „je kolem volné místo. Naopak zde jsou kolem tyto kameny. Účastníci obřadu by nemohli stát kolem, jak bylo namalováno.“ Zatím zjednodušeně dokončila, co si pamatovala a že toho bylo dost. Obestoupil jsme ji a napjatě poslouchali. „Zeptám se toho, kluka, pane,“ navrhl McAutie. „Proberu ho. Určitě mi řekne, co ten anglickej blázen chystá.“ O tom jsem nepochyboval. Stále jsem však nemohl odtrhnout oči od Janeiných čar vyrytých na zemi. Ten tvar mi něco připomínal… „Je to kostel!“ řekl jsem hned, jak jsem si to uvědomil. „Jistě! Dům boží… To děvče v Ashcroft Manor říkalo, že to místo Bůh opustil. To znamená, že tam někdy byl…“ „Reverend Bothwell dělá, co mu lord Ashcroft řekne. Máš pravdu,“ souhlasila Elizabeth. „Je ve vsi kostel?“ zeptal se Casanova, když mu Jane přeložila moji řeč. „Víte, mylorde, neměl jsem příležitost…“ „Ano,“ přikývla Jane jako první. „Nedaleko Horshamu je hřbitov a také kostel. Kostel svaté Marie, pochází ještě z časů Normanů. Je to nejstarší stavba v okolí.“ Poněkud překvapeně jsem se na ni otočil. „Provádět průzkum bitevního pole patří k povinnostem dobrého důstojníka, pane,“ ušklíbla se. „Ten kostel tedy bude naším dalším cílem,“ rozhodl jsem. „Dámy, vy však…“ „Už tě nespustím z očí, drahý,“ prohlásila Elizabeth rezolutně, pak s potutelným úsměvem dodala: „Leda by mi Giacomo znovu nabídl svoji společnost.“ Promluvila anglicky, takže dotčený na ní pouze tázavě pohlédl, když zaslechl své jméno, ale já si jen rezignovaně povzdechl. Věděl jsem, kdy má cenu bojovat a kdy musím ustoupit. „Budeme ale potřebovat víc lidí, estli máme dostat toho Ashcrofta. Moh by nám snadno zdrhnout,“ poznamenal McAutie. „Zatčení vikomta Ashcrofta a jeho syna bude na pořadí až jako druhé,“
Ukázka elektronické knihy