radši to zavčas polknu. Tohle si musím vyžrat sám. Když se to tenkrát stalo, dal mně třicet tisíc, i pak mně občas strčil litr dva, ale styděl jsem se strašně. Anička uvaří v kuchyni čaj, chvilku si s tátou po povídá o škole a pak ho odvezu domů. U našich ani nejdu dál, jen vynosím do předsíně taš ky a chvíli mezi dveřma promluvím s mámou. Má na sobě tu svoji cukrářskou zástěru a vlasy v síťce, za stihl jsem ji uprostřed pečení. Už jsem jí tolikrát do mlouval, ať se na to vykašle, že jí za to ti lidi z kostela ani nepoděkujou, ale ona si stejně nedá říct. „Vždyť já se tím bavím,“ odpoví mi pokaždý a i teď mi strčí do ruky horkej koláč s tvarohem. Moc dobře ví, jak ty její buchty miluju. Je zklamaná, že nejdu dál, ale když vidí, že spěchám, nezdržuje mě.
Hned ráno se jdu podívat na pacienta. Projedu cétéč ka, všechny dopplery. Je relativně mladej, kolem pa desáti. Pro jistotu se chci zastavit na sálech. Ověřit si, která z instrumentářek půjde podávat. Trochu dou fám, že by to mohla být Lenka. Zatím mi to s ní tady nejvíc klape. Člověk jí nemusí nic říkat, zná perfektně anatomii, když se něco sere, předvídá, co budu potře bovat. Vlastně je o dost lepší než staniční. A Andrea ještě nemá tolik zkušeností. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265930
Prolezu filtrem, hodím na sebe sálový hadry a za klepu na staniční. Sedí v kanclu a kouří ty nejlacinější cigára, co kupuje dole v kantýně. „Tak máte naštudováno?“ začne hned od dveří. Člo věk nikdy neví, jestli si z něj utahuje, nebo ho chce buzerovat. „Vyhulíte si nádor,“ ukážu na krabičku s cigare tama. „Houby nádor,“ zabrblá a pootevře víc okno. Chvil ku jen tak kouří a oba přemejšlíme. „Co když nám to chlejstne?“ vypadne z ní po chvíli. Přesně tohle jsem teď potřeboval slyšet. Jako bych na to nemyslel celej víkend. Děláme to poprvý bez jištění Kováčem, všechno jde jen a jen na naše triko. Staniční se na mě mračí zpod zelený čepice. Říká se o ní, že mívá nesnesitelný migrény. Já to ještě ne viděl, ale Havlát jí prej musel už několikrát napíchat opiáty přímo na sále. „Nechlejstne. Nesmí!“ odpovím. Mám na jazyku ještě jedovatou poznámku, že pře ce tu máme pana doktora Šimoníka, kterej má ná hradu dolní části aorty pod palcem, ale radši to zavčas polknu. Primář mi ho dal na první asistenci, souhlasil jsem jen proto, že tady není jiná volba. Dělali jsme to na klinice spolu mnohokrát a šlo nám to vždycky dobře. I když pořád tak nějak podvědomě čekám, že Šimoník to celý jen využije, aby se po mně moh vozit a náležitě si mě vychutnat. To by mu bylo podobný. Na druhou stranu, zatím se nezdá, že by někde žvanil. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265930
Buď je mu to doopravdy tak jedno, jak se tváří, nebo čeká na vhodnej okamžik. „Prej se znáte už někde z kliniky,“ vyfoukne sta niční oblak dýmu směrem k oknu, jako by mi četla myšlenky. Špikuje mě u toho těma svejma bodavej ma očima. Až tady u okna si všimnu, že má takový ztmavlý okraje zubů, což na operačním sále člověk pod rouškou nevidí. Docela by mě zajímalo, kdy byla naposled na nějaký kontrole u doktora. Padesátku denně prej vykouří jak nic. „Jo, kdysi jsme spolu dělali,“ odbudu ji a zvednu se od stolu, „jestli se tu objeví, řekněte, že už jsem se šel mejt.“ Ten cigaretovej smrad je najednou nesnesitelnej. Na sále se zastavím na příjezdu, pacient už je tady, z oddělení je premedikovanej, tak spíš pospává. „Tak jak se těšíte, pane Voráček?“ poplácám ho po rameni. „Ale to víte, hlavně abych vám tady nezůstal,“ ble kotá. No, to se taky bojím, pomyslím si. Před očima mám jeho manželku. Taková tetka z Nemanic, tlustá tak, že mrtvici má skoro jistou, ale o chlapa se třepe, jako by to byla novomanželka. „Nebojte, pan doktor Šimoník má zlatý ruce. A bude tam i pan primář,“ uklidňuju ho. Tohle jsou přesně ty kecy, který lidi chtěj slyšet. I když ve skutečnosti ne znamenají vůbec nic. 100
Ukázka elektronické knihy