„Není to za potřebí. Navíc, když se nad ně budu povyšovat, spíš se mi vzbouří,“ pokrčil rameny. Bylo mu jasné, proč se Tiras ozval. On sám by totiž postavení stanu ocenil. Když ovšem tuto službu odmítl kapitán, jeho zástupce na ni automaticky ztrácel nárok. Otočil se proto k posledním kontrolám pevně natažených lan. Když měl kapitán hotovo, všiml si, že jeho zástupce už sedí s miskou čaje u jednoho z ohňů. Přisedl si. „Děkuju,“ řekl, když mu jeden z nejmladších členů jednotky donesl kouřící misku, a otočil se na Tirase. „Tak co si o tomhle všem myslíš?“ zeptal se a napil se teplého čaje. Tiras chvíli mlčel, než odpověděl. „Jestli se ptáš na to, že vlastně naháníme princeznu Lesiu, tak to mi připadá jako pitomost. Vždyť už utekla tolikrát,“ povzdechl si. Předchozí krátká výměna názorů jako by neexistovala. Kapitán se zahleděl do dálky. „A tobě, Amarone? Připadá ti to v pořádku?“ ucítil na sobě Tirasův pohled. „Já nevím, je to zvláštní. Je pravda, že Lesia nikdy neutekla na takhle dlouho. Nikdy se nestalo, že by se nevrátila se soumrakem.“ „Jenže dosud ji král nepředhodil před zásnuby,“ připomněl mu Tiras. „Pravda. Přesto. Mám nepříjemný pocit, jako by se něco mělo brzo stát,“ přiznal Stone. Tiras jen přikývl a on i Amaron se opět začali věnovat svému čaji. Amaron bylo Stoneovo křestní jméno. Znali ho však pouze král, který ho nikdy nepoužil, Tiras, princezna Lesia a jeho rodina, o kterou přišel, když byl ještě malý kluk. Kapitánova rodina pocházela ze zámožného rodu Stoneů, byla to však jen vedlejší větev. Amaronův otec vlastnil kovářství, kde vyráběl zbraně, což byl jeden z nejprestižnějších obchodů vůbec. Lepší snad bylo už jen vlastnit hostinec, ale to bylo samo o sobě dost nebezpečné. Potulní vrahové a jiné nepříjemnosti se umí dostat všude. Amaron se učil s mečem bojovat už od raných let, kdy ho byl sotva schopný udržet. Postupně se dostal až do královské armády.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265906