potřebuju, aby mi slíbil, že všechno bude v pořádku, pokud se vrátím, že všechno bude, jak má být, jako bylo kdysi, nebo jako si chci pamatovat, že bylo? Smím vyprávět nemocnému tátovi, že se za nocí stále ještě bojím a že se navždycky budu toulat mezi domovem a základní školou ve strachu, že zabloudím? Že se mi stýská po červené hlíně za naším domem, hlavně na jaře, kdy je ještě vlhká, že je mi smutno z toho, že se moje děti nikdy nehrabaly v písku a bláto jim nezalezlo za nehty, když hledaly žížaly, které žijí dál, i když se rozříznou vejpůl? Že nevědí, že gekonovi nevadí, když mu useknou ocas, jelikož mu místo něj naroste nový? Gekoni jsou zlí a smějí se zabíjet, protože žalovali na proroka Mohameda a vyzradili místo jeho úkrytu bezvěrcům, kteří ho pronásledovali, aby ho zabili. A hadi shazují na jaře kůži, se kterou si člověk může hrát, když trochu vyschne na sluníčku, a kde je hadí kůže, jsou i hadi a je třeba se mít na pozoru. Stýská se mi po chameleonech. Díval jsem se na ně, jak mění barvy na stromě a na betonové zdi, která oddělovala náš dům od domu sousedů. Chci být zase poštípaný od včel, které jsme nikdy nezabíjeli, jen jsme se je snažili ochočit – schovali jsme si zbytek džusu v plastovém sáčku, který jsme koupili ve stánku naproti základní škole, a chodili jsme hledat včely v květech opuncií, a když jsme nějakou lapili do sáčku, čekali jsme, že promění tu trochu sladké šťávy na med, což se nikdy nestalo, a někdy jsme byli celí pobodaní a já jsem nevěděl, jestli včela tuší, že umře, když použije žihadlo, nebo jestli ji to vždycky překvapí a neměla v úmyslu spáchat sebevraždu. Pokud člověka bodne včela do dlaně, napuchlá ruka se několik dní nedá sevřít v pěst, žihadlo se musí vyndat a kůže kolem bodance potřít cibulí – někteří kluci říkali, že místo vpichu se má potírat rajčetem. A před vosami je třeba se mít obzvlášť na pozoru, protože jejich bodnutí, to není jako včelí žihadlo, ale něco o hodně horšího, a pokud se vosa trefí na citlivé místo, může člověka i zabít. Vosy neumírají, když bodnou, proto
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265636
je důležité vyhnout se jejich roji, a pokud náhodou uvidíte vosu, nesmíte se pohnout, dokud neodletí pryč. A při očesávání fíkovníku si musíte dát pozor na listy, protože jsou pichlavé, a pokud jsou plody nezralé, tak i na bílou lepkavou mízu. Fíkovník je požehnaný, protože zakrýval nahotu syna Božího, a dýně je také požehnaná, protože Bůh ji poslal, aby ukryla tělo proroka Jonáše, když byl vyvržen nahý z útrob velryby na bezpečný písek. Vždycky jsem se chtěl zeptat dospělých, jak to, že listy fíkovníku nepoškrábaly našeho praotce Adama, a jak to, že dýně rostla v hrubé písčité půdě na pobřeží, která, jak každý ví, je slaná a nedá se v ní nic pěstovat, ale neptal jsem se, protože jsem věděl, že každý strom a každý druh půdy je poslušen Božích pokynů. A mišpule se nesmějí trhat, když jsou zelené, přestože jsou dobré i nezralé, pokud se namočí do trochy soli, která přilne ke slupce a vznikne příjemně štiplavá kyselost, která pálí na rtech a na patře. I zelené mandle jsou dobré se solí, když je jejich jádro ještě bílé a čerstvé, a je třeba se chránit před trny, když trháte citróny – ty jsem neměl rád –, a já se musím soustředit, abych odlomil z citronovníku větev příslušné délky, oloupal z ní zelenou kůru a nechal ji bílou a hladkou, a až uslyším typické hvízdnutí, které holá větev vydává, když se s ní švihne ve vzduchu, budu vědět, že je to ta správná. A potom musím stát vzpřímeně, snažit se ani nehnout, protože když se pohnu, větev se nedotkne mého těla ve správném úhlu a já budu muset ulomit další rákosku, i když už ta první, nepřesná rána bolela. Takže je lepší stát zpříma a nehýbat se, a není důvod zatínat svaly, přestože se nedají úplně uvolnit, i když moc chcete, a hvízdání větve pálí a bolesti to chvíli trvá, než se rozšíří, a cítíte takové pálení na kůži a touhu třít si to místo rukou, ale to se nesmí a vy musíte čekat, až všechny rány přistanou na těle, a pak se kůže pokryje nejdřív červenými pruhy, které nazítří zfialoví a následující den zezelenají a potom ztmavnou, a po sedmi dnech si můžete zase obléct krátké kalhoty, když budete chtít.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265636
Dva měsíce nato sedím u psacího stolu ve svém pokoji na koleji před novým souborem, který se chystám uložit pod názvem tata_redakce: Moje první vzpomínka je, jak si nemůžu vzpomenout. Proberu se, ne ze spánku, ale z ohromení, a vím, že se stalo něco strašného, ale nepamatuju si co. A tvoje babička mi říká: „Ism Alláh ‘alék, ja habíbí, ism Alláh ‘alék,“ a ptá se: „Co se ti stalo, jáma habíbí, co je s tebou?“ a já nejsem schopný vyprávět tu hroznou věc, kterou jsem zapomněl, a odpovídám mámě, že si to nepamatuju, a naplní mě bolest. „Mojí první vzpomínkou je výjev, jak tvoje babička sedí pod dvěma obrovskými eukalyptovníky, na které jsem rád lezl, když se nedívala. Sedí tam společně s několika ženami ze sousedství a z příbuzenstva, zpívají si veselé písničky a smaží sladké kuličky ‘awáma ve velkých hrncích na oranžovém plameni ze dřeva pomerančovníku.“
100
Ukázka elektronické knihy