„,Takže teď budeme zase čekat,‘ poplácal mě po rameni Max. ,Ale jinak ti gratuluju, tatínku!‘ Na přístrojích byla dcerka připojená měsíc. Během té doby jsem se připravoval na stěhování do Minsku a pochoval jsem ženu. Zní to možná podivně, ale pohřeb se mi líbil. Obřad byl velmi klidný a důstojný. Nikdo nekřičel a hystericky nebrečel. Už si nevzpomínám přesně, ale měl jsem dojem, že otec Sergij pronesl jakási prostá a velmi srozumitelná slova…“ „Sašo,“ zašeptala Taťána Alexejevna, „odpusťte prosím! Jsem stará můra! A máte pravdu – věčně se hrabu ve věcech, do kterých mi nic není…“ „Ale ne… to nic… nelamte si s tím hlavu…“ Seděli jsme v předsíni. A mlčeli. Já a moje sousedka. Osvětlovala nás jediná slabá žárovka. Chvíli jsme ještě neříkali nic, ale pak Taťána Alexejevna kdovíproč pronesla: „Jste silný člověk, Sašo. Ono je těžké si vůbec jen představit, co jste musel prožít…“ „To jsou hlouposti…“ „Ale ne, věřte mi! V životě jsem viděla ledacos. A chápu, co asi teď cítíte…“ „Možná… To nevím… Poslyšte, ale chtěl jsem se vás zeptat na něco jiného…“ „No prosím.“ „Chtěl jsem se zeptat… Jak jste se dostala do lágru?“ „A jak víte, že jsem byla v lágru?“ „Sama jste mi to vyprávěla.“ „Opravdu…? Tak to si vůbec nepamatuju…“ „Hned ve dvaačtyřicátém? Když přišly ty seznamy?“ „Takže o seznamech jsem vám vyprávěla taky?“ „Jistě.“ „To ne, ve dvaačtyřicátém mě nechali na pokoji. Nestalo se nic. Žila jsem jako dřív. Běž do práce, Táňo, no tak běž, co stojíš?!“
( 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265635