Zeptal se jí, kam chce zajít, a ona navrhla svůj obvyklý podnik, ale on se zakřenil a prohlásil, že je to studentské ghetto a radši vybere něco lepšího. Neznala to tam, byl to jeden z těch barů v suterénu, kde prodávají alkohol bez licence a nemají nad dveřmi vývěsní štít. Museli si vystát frontu a Margot se čím dál víc ošívala, protože nemohla přijít na to, jak mu říct něco, co prostě muselo ven, jenže se v ní všechno vzpouzelo a ona pak na vyzvání zkrátka předložila občanku. Vyhazovač se na doklad pomalu ani nepodíval, jenom se ušklíbl, zahlásil: „Jasně, ani omylem,“ dal jí mávnutím ruky najevo, že má zmizet, a už se věnoval dalším lidem ve frontě. Robert šel jako první a vůbec nezaregistroval, co se mu odehrálo za zády. „Roberte!“ oslovila ho tiše. Ani se neotočil. Jeden z dalších hostů si jí ale všiml, zaťukal mu na rameno a ukázal na Margot stojící osaměle na chodníku. Rozpaky se ani nehnula, počkala, až se k ní vrátí. „Promiň!“ omluvila se. „Takovej trapas!“ „Kolik ti je?“ zeptal se zostra. „Dvacet,“ přiznala. „Aha,“ řekl. „Přísahal bych, žes mi tvrdila, že jsi starší.“ „Říkala jsem, že jsem ve druháku!“ ohradila se. Jako by nestačilo, že stojí před barem, do kterého ji odmítli pustit před zraky tolika lidí, teď se na ni ještě Robert díval, jako by něco provedla. „Jenže jsi taky říkala, žes měla ten… no, ten rok volna!“ nedal se odbýt, jako by snad tuhle hádku mohl vyhrát. „Co na to říct,“ odpověděla sklesle. „Je mi dvacet.“ A pak se jí najednou z nějakého nepochopitelného důvodu začaly drát slzy do očí, protože se všechno nějak pokazilo a ona nechápala, proč je to celé tak těžké. Pohled na její posmutnělou tvář ale na Roberta zafungoval jako mávnutí kouzelného proutku. Z jeho postoje se vytratilo veškeré napětí. Narovnal se a objal ji svými medvědími prackami. „Ale no tak, zlatíčko,“ uklidňoval ji. „No tak, kotě, to je dobrý, to nevadí. Nic si z toho nedělej, prosím.“ Dovolila mu, aby ji
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265634
k sobě přivinul, a zaplavil ji stejný pocit jako tehdy před samo obsluhou — jako by byla křehká vzácnost a on se bál, aby ji nerozbil. Vtiskl jí pusu do vlasů a Margot se zasmála a utřela si slzy. „To snad není pravda, já tady brečím, protože mě nepustili do baru,“ nechápala. „Musíš si o mně myslet, že jsem úplně blbá.“ Ale bylo jí jasné, že si nic takového nemyslí: bylo jí to jasné z toho, jak na ni upřeně hleděl a v očích měl vepsáno, že jí to moc sluší, když se celá uplakaná usmívá v bledé záři pouličních lamp a kolem řídce poletují vločky. Potom ji políbil na ústa, tentokrát doopravdy. Vypadalo to, jako by se po ní vrhal, a jazyk jí zasunul pomalu až do krku. Byl to hrozný polibek, neuvěřitelně příšerný. Margot nemohla uvěřit tomu, že by dospělý chlap mohl líbat takhle mizerně. Přišlo jí to strašné, zároveň ji ale znovu přemohla ona něžná náklonnost, pocit, že je sice mladší než on, ale přesto je v některých ohledech zkušenější. Když se odtáhl, vzal ji pevně za ruku a odvedl ji do jiného baru, kde byly kulečníkové stoly a automaty na pinball a podlaha pokrytá pilinami a před vchodem nikdo nekontroloval občanky. U jednoho ze stolů zahlédla spolužáka z magistra, který v prváku asistoval jejich profesorovi anglické literatury. „Dáš si vodku se sodou?“ zeptal se Robert a Margot napadlo, že to možná měla být vtipná narážka na patoky, co obvykle chutnají holkám z vysoké, i když ona tedy vodku se sodou nikdy nepila. Byla popravdě trochu nesvá z toho, co by si měla objednat. Měla zkušenost jenom s podniky, kde kontrolovali občanky až u baru, a tam šťastlivci, kterým už bylo jednadvacet nebo měli kvalitní padělané občanky, ostatním nosili pivo, buď Pabst Blue Ribbon, nebo světlý Budweiser. Nebyla si jistá, jestli by si z ní kvůli těmhle dvěma značkám Robert zase neutahoval, a tak se rozhodla pro neurčité: „Dám si pivo.“ Když měl teď Robert vyhlídku na něco k pití a polibek už měl za sebou (a možná taky když ji teď viděl brečet), krásně se uvolnil a konečně jí připomínal toho vtipného kluka, jakého znala
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265634
z jeho textovek. Čím déle si povídali, tím větší nabývala jistoty, že to, co si původně vykládala jako vztek nebo nespokojenost namířené na svoji osobu, byla ve skutečnosti nervozita, strach z toho, jestli se s ním snad nenudí. Pořád se vracel k tomu, jak ten film v první chvíli zavrhla, dělal na to nepřímé narážky a bedlivě sledoval, jak Margot zareaguje. Dobíral si ji kvůli jejímu intelektuálskému vkusu a prohlásil, že je hrozně těžké udělat na ni dojem, když absolvovala tolik filmových seminářů, přestože moc dobře věděl, že za sebou má jenom jeden takový předmět, ještě k tomu na letní škole. Dělal si legraci z toho, že beztak posedává s kolegy z toho svého rádoby uměleckého kina a posmívá se lidem, co chodí do komerčních kin, kde si člověk nemůže dát ani víno a část filmů se promítá ve 3D. A ona se tomu šprýmování na adresu imaginární filmové snobky Margot smála, i když jí nic z toho nepřišlo tak docela fér — s návrhem, aby na tenhle film zašli do multiplexu, přece přišla ona. Teď jí ale došlo, že tím možná taky zranila jeho city. Přišlo jí to logické, že zkrátka nechce jít na rande tam, kde pracuje, ale třeba si to vzal osobně, třeba ji podezíral z toho, že se za něj stydí. Začínala mít pocit, že mu rozumí ( jak je citlivý, jak snadno je zranitelný), a připadala si, že k němu má zas o trochu blíž a taky že má velkou moc: když už pochopila, čím by ho mohla ranit, pochopila i to, čím ho uklidnit. Vyptávala se ho do detailů na jeho oblíbené filmy a sebekriticky sepsula snímky, které se promítaly u nich v kině a jí přišly buď nudné, nebo nesrozumitelné. Vyprávěla mu o tom, jaký respekt v ní vyvolávají její starší kolegové, a že má občas strach z toho, že není dost chytrá, aby si na něco udělala vlastní názor. Výsledky byly hmatatelné a dostavily se okamžitě a Margot si připadala, jako by si hladila obrovské plaché zvíře, třeba koně nebo medvěda, a zkušeně ho přesvědčovala, ať si od ní z ruky vezme pamlsek. Při třetím pivu ji napadlo, jaký by asi byl s Robertem sex. Nejspíš by byl stejný jako ten příšerný polibek, neohrabaný a nekočírovaný, ale když si představila, jakou by z toho měl radost, jak zoufale a nenasytně by na ni chtěl udělat dojem, ucí
100
Ukázka elektronické knihy