Zeptal se jí, kam chce zajít, a ona navrhla svůj obvyklý podnik, ale on se zakřenil a prohlásil, že je to studentské ghetto a radši vybere něco lepšího. Neznala to tam, byl to jeden z těch barů v suterénu, kde prodávají alkohol bez licence a nemají nad dveřmi vývěsní štít. Museli si vystát frontu a Margot se čím dál víc ošívala, protože nemohla přijít na to, jak mu říct něco, co prostě muselo ven, jenže se v ní všechno vzpouzelo a ona pak na vyzvání zkrátka předložila občanku. Vyhazovač se na doklad pomalu ani nepodíval, jenom se ušklíbl, zahlásil: „Jasně, ani omylem,“ dal jí mávnutím ruky najevo, že má zmizet, a už se věnoval dalším lidem ve frontě. Robert šel jako první a vůbec nezaregistroval, co se mu odehrálo za zády. „Roberte!“ oslovila ho tiše. Ani se neotočil. Jeden z dalších hostů si jí ale všiml, zaťukal mu na rameno a ukázal na Margot stojící osaměle na chodníku. Rozpaky se ani nehnula, počkala, až se k ní vrátí. „Promiň!“ omluvila se. „Takovej trapas!“ „Kolik ti je?“ zeptal se zostra. „Dvacet,“ přiznala. „Aha,“ řekl. „Přísahal bych, žes mi tvrdila, že jsi starší.“ „Říkala jsem, že jsem ve druháku!“ ohradila se. Jako by nestačilo, že stojí před barem, do kterého ji odmítli pustit před zraky tolika lidí, teď se na ni ještě Robert díval, jako by něco provedla. „Jenže jsi taky říkala, žes měla ten… no, ten rok volna!“ nedal se odbýt, jako by snad tuhle hádku mohl vyhrát. „Co na to říct,“ odpověděla sklesle. „Je mi dvacet.“ A pak se jí najednou z nějakého nepochopitelného důvodu začaly drát slzy do očí, protože se všechno nějak pokazilo a ona nechápala, proč je to celé tak těžké. Pohled na její posmutnělou tvář ale na Roberta zafungoval jako mávnutí kouzelného proutku. Z jeho postoje se vytratilo veškeré napětí. Narovnal se a objal ji svými medvědími prackami. „Ale no tak, zlatíčko,“ uklidňoval ji. „No tak, kotě, to je dobrý, to nevadí. Nic si z toho nedělej, prosím.“ Dovolila mu, aby ji
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265634