„Jde o Julii,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem řekl, že jde o Julii, jen abych dostal příležitost si s Alicí promluvit. A časem z ní dostat, kdo mi podstrčil ten šátek. Totiž když jsem zjistil, že ta barmanka z Fatalu je Alice, rozhodnul jsem se využít naší známosti. Za cizí holkou bych se s tim nevracel. A druhá věc: Alici jsem silně podezíral, že s tim má něco společnýho. Buď se s někym domluvila, nebo to nakonec byla právě ona, kdo mi ten šátek podstrčil. A kdo mi psal ty esemesky a vydával se za Radka, snad aby mě potrápila, když všichni kolem umírali a já vypadal nějak moc v pohodě. Bylo by to jinak nějak moc náhod najednou… „Tak dobře, promluvíme si,“ řekla nakonec. Překvapilo mě to. Otočila se a rázně vykročila. Musel jsem slušně přidat do kroku, abych jí stačil. Ale chvíli mi vyhovovalo bejt za ní, protože tam, kde končily její dredy, začínal ten fakt přitažlivej zadek… Po chvíli se Alice zastavila. „V tomhle baru je ještě otevřeno,“ oznámila mi a já si všimnul, že to „ještě“ nebylo úplně na místě, protože jsme stáli před nonstopem. Zapluli jsme dovnitř. Alice kejvnutim hlavy pozdravila barmana — plešatýho týpka, jehož biceps byl větší než moje hlava — a sedla si do otrhanýho křesla v rohu. Před nim stál kulatej stolek a druhý křeslo, ještě o něco orvanější. Sednul jsem do něj a křeslo mě začalo pohlcovat — na pohled nevypadalo tak měkký, jak ve skutečnosti bylo, a já do něj zapadnul prdelí pěkně hluboko. Než jsem se vyhrabal a pošoupnul se na okraj, kde se dalo sedět a nemít při tom kolena u brady, už před náma stály dvě piva. Plešoun se na nic neptal, rovnou nosil. „Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptala se Alice, kterou se křeslo sežrat nesnažilo, a zapálila si cigaretu. Konečně jsem si všimnul, jak moc je Julii podobná. Měla sice jinou barvu vlasů, trochu ostřejší rysy, nenosila brejle a taky neměla stejnou barvu očí, ale přesto… něco v jejích rysech mi Julii strašně připomínalo. Než jsem se sebral k odpovědi — než jsem si vymyslel nějakou odpověď, protože jsem vlastně nevěděl, o čem s ní chci mluvit 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265331
(zase jsem přišel bez přípravy, ale tušil jsem, že to nějak zvládnu — je to stejný jako freestyle — nevíš, co přijde, co řekneš, ale odcházíš jako král, a já byl vždycky krutě dobrej freestyler). Můj cíl byl dostat z ní něco o falešnym Radkovi, ale moc jsem si nepromyslel, jak to udělám, a moje freestylový skyllz dneska nějak nefachčily… Takže než jsem se sebral k odpovědi, rozleželo se jí cosi v hlavě a znova mi položila tu otázku, na kterou jsem jí už před Fatalem neodpověděl. „Jaks mě poznal?“ „Viděl jsem tě na pohřbu,“ zachraptěl jsem. Blbě se mi o tom mluvilo. Taky mi teď už bylo naprosto jasný, že Alice mě minule ve Fatalu musela hned poznat. A když ne hned, tak minimálně po nějaký chvíli. Předstírala, že neví, kdo jsem, jen proto, že neměla náladu si se mnou povidat, nebo v tom bylo ještě něco jinýho? „Nebyls tam,“ změřila si mě přísně. „Ani ti Julie nestála za to, aby ses přišel rozloučit,“ odfrkla si a její pohled vyjadřoval pohrdání přímo učebnicovym způsobem. Odklepla popel z cigarety na zem. Popelníky tu nebyly, ale nikomu to nejspíš nevadilo. „Myslíš si, že jsem úplně blbá a slepá? Na pohřbu bych si tě všimla,“ pokračovala, jako bych se to snad snažil popřít. „Nedokázal jsem tam dojít,“ chraptěl jsem dál. „Seděl jsem naproti a sledoval to… já… nešlo to…“ koktal jsem a zajíkal se. Bylo mi strašně trapný přiznat, že jsem akorát zevlil kolem. „Fajn,“ řekla nakonec a napila se piva. „Poznals mě už minule, kdyžs přišel do Fatalu.“ Tohle neznělo jako otázka. Koukala na mě podezíravě. „Do prdele, Alice, kdybych tě poznal, tak asi něco řeknu, ne?“ „Tim si nejsem tak jistá.“ „Jak to myslíš?“ „Nijak. Co je to, do prdele, za otázku?“ okřikla mě. Začínala mi trochu jít na nervy. Možná ani ne tak trochu jít na nervy, jako rovnou pořádně srát. Na tyhle drzý bitches už jsem starej. „Tak o co jde se ségrou?“ vrátila se k tématu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265331
„Než umřela, ozvala se mi.“ „A co jako?“ „A když umřela, ozval se mi Radek,“ vypadlo ze mě. Do prdele! Tohle jsem přece říct nechtěl. Pozdě. „Jakej Radek?“ „Z kapely.“ „Tobě jeblo? Je dávno mrtvej.“ Zapálila si další cigáro, vajgl z předchozího prostě hodila na zem. Jo, je dávno mrtvej. A na jeho pohřbu jsi zase nebyla ty, chtělo se mi říct, ale radši jsem držel hubu. Nebyla tam ani Julie, a to s Radkem chodila. Jenže ani já tam nedošel, to je fakt. Nešlo to, nedal jsem to. Celý roky jsem pak o crew nemluvil. O Radkovi, Kapitánovi… ani o Julii. Matka mě poslala k psychologovi, ale ani tam ze mě nic nedostali. Já si pak sbalil kufr, vypadnul do Prahy, chvíli bydlel ve squatu, pak si našel práci a tak dál, ale to sem nepatří… prostě, před všim jsem se uzavřel. Opustil jsem štrýt Malýho New Yorku a celej svůj hood. Když kluci umřeli, pohřbil jsem to v sobě. Až po letech jsem se matky zeptal, jestli tam šla, podivat se, jak je zahrabávaj do země. Šla. A tak jsem se vyptával, kdo tam byl. Alice ne. Pochopitelně se neukázala. Protože Kapitán ji — v tý době třináctiletou lolitku — vojel a prasklo to, jak už jsem řikal. A bylo skoro jistý, že si to odsedí. Proto byl pořád tak nervózní. Možná si to dávala všechno za vinu. „Já, do prdele, vim, že Radek je mrtvej… Někdo mi psal z cizího čísla a tvrdil, že je to on,“ zaskřípal jsem zuby. „No, a co já s tim?“ vyštěkla. Moje podezření tim akorát zesílilo, ale já taky potřeboval nějaký ty odpovědi, takže jsem se držel. „Dobře, uklidni se…“ „Neřikej mi, jak se mám chovat, ty sráči!“ To už vstávala. „Já jsem klidná!“ Na důkaz toho mi věnovala dobře mířenou facku a vyrazila. Chytil jsem ji za zápěstí. Pevně. „Au! Co si, ty kreténe, myslíš, že…“ 100
Ukázka elektronické knihy