Comandante byl příliš těžký na to, aby ho odtáhla k domu a hodila do ohně. Každou chvilku se mohl objevit další voják a zjistit, že velitele někdo zezadu zastřelil. Dostala by trest smrti. Doběhla k veliteli. Jedno ze sklíček kulatých brejliček bylo rozbité, druhé se dívalo na nebe. Při pohledu na jeho výzbroj by si člověk myslel, že je to největší bojovník na světě. K sumce měl připnutý tříštivý granát. Odepnula ho. Podložila veliteli hlavu jeho vlastní rukou. Do ruky zastrčila granát. Vytáhla závlačku, zatáhla za pojistnou páku a pak už jen utíkala a utíkala, zalehla do příkopu vedle cesty a nechala pusu otevřenou, jak ji učili, dokud granát nevybuchne. Když vybuchl, vyškrábala se na nohy a zase utíkala. Seznam věcí, za které se modlila, byl po velitelově smrti o jednu položku kratší. Cari pak se svým zrzavým milencem dezertovala. Jeden rok přebývali ve vesnici Fuente de Bendición, kde kluk pracoval na pile a Cari vařila a umývala nádobí na internátě. Plánovali svatbu. Bylo jí šestnáct. Tou dobou se nestávalo, že by dezertéři od FARC přežívali dlouho. Koncem roku si je našli nájemní vrazi a chlapce i s družbami zastřelili rovnou na ulici, když vypůjčeným autem přijížděli ke kostelu, kde čekala Cari s kyticí jasmínových květů. Když si pro ni nájemní vrazi přišli do kostela, byl už prázdný. Cari si ve vesnické ošetřovně nechala obvázat paže a vytratila se zadním východem. Čekali na ni tedy v pohřebním ústavu. Nepřišla. Jelikož po zabití snoubenci zapomněli zohavit tvář, aspoň mu dodatečně prostříleli rakev a pak si ji vyfotografovali.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265277