„Nezajímá,“ vyštěkl Kell a začal nervózně přecházet sem a tam. Byl rozervaný mezi vyčerpáním a vztekem, tělo ho bolelo, ale nervy v něm rudě žhnuly. Holland byl přitom tak nesnesitelně klidný, jako by ani nebyl přikovaný ke zdi. Jako by spolu stáli v královské komnatě a nedělila je od sebe kovová mříž žalářní cely. „Co vlastně chceš, Kelle? Omluvu?“ Kell cítil, jak v něm narůstající vztek konečně vybuchl. „Co chci? Chci zničit démona, kterého jsi ty osvobodil. Chci ochránit svou rodinu. Chci zachránit svůj domov.“ „To samé jsem chtěl i já. Dělal jsem jen to, co jsem musel…“ „Nelži,“ zavrčel Kell. „Když ještě vládli Daneovi, možná tě ke všemu přinutili, ale tentokrát to byla tvoje volba. To ty ses rozhodl, že Osarona vysvobodíš. Dobrovolně ses stal jeho nádobou. Dobrovolně jsi mu dal…“ „Život není tvořen rozhodnutími,“ přerušil ho Holland, „ale obchody. Některé jsou dobré, jiné horší, ale každý tě něco stojí.“ „Ty jsi prodal bezpečí mého světa…“ Holland se náhle zapřel do okovů, a i když nezvedl hlas, všechny svaly v jeho těle se napnuly. „A co podle tebe udělal tvůj Londýn, když přišla temnota? Když Osaron strávil svou magií svůj vlastní svět a hrozilo, že ten náš strhne s sebou? Prodali jste bezpečí našeho světa za své vlastní, zamkli jste dveře a nechali nás uvězněné mezi zuřícím příbojem a skalami. Jaký je to pocit, ocitnout se na našem místě?“ Kell sevřel svou vůlí Hollandovu lebku a cuknul jí proti zdi. Hol land dal najevo bolest jen zaťatou čelistí a rozšířeným chřípím. „Nenávist je silná,“ procedil skrz zuby. „Té se drž.“ V tu chvíli si Kell skutečně nepřál nic jiného. Chtěl pokračovat, chtěl slyšet praskání kostí, chtěl vidět, jestli by dokázal Hollanda zlomit stejně, jako on zlomil jeho v Bílém Londýně. Věděl ale, že Hollanda nezlomí.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265253