14. Kazatel jezdil po Creekville, pátral na parkovištích oblíbených ví kendových podniků po Wadeově autě a přemýšlel přitom o klíči, který Ari našla. Nejpravděpodobnější bylo, že je od bezpečnostní schránky. Věděl, že Farley měl účet u creekvillské pobočky banky PNC. Některé státy vyžadovaly, aby banky opatřovaly klíče od svých sejfů čísly, ale nebyl si jistý, jestli toto pravidlo platí i pro Severní Karolí nu. Až se vrátí do kanceláře, musí si ten klíč důkladně prohlédnout pod lupou. Když na klíči nic nenajde, pověří Kirbyho, aby obvolal zbylé míst ní bankovní pobočky a zjistil, zda Farley neměl ještě jeden účet, a aby sledoval, jestli mu na e-mailovou adresu nechodí výpisy. To, že ten klíč tak pečlivě ukrýval, znamenalo, že někdo další měl důvod se ho zmocnit – a že Farley měl z toho člověka strach. Ale jak to souviselo s těmi svazky bankovek, s vraždou, s těmi dvěma křížky? Pořád mu do skládačky chybělo pár důležitých dílků a bylo na čase, aby ten, kdo je má, kápl božskou – ať se mu to bude líbit nebo ne. Poté co se bez výsledku podíval ke Králičí díře a na parkoviště před Wadeovým domem, rozhodl se rozšířit okruh pátrání. Byl pátek večer a jeho starý kamarád byl určitě někde ve městě. Mezi místy, kde hledal Wadeovo auto, byla i mnohá, kam cho dívali ještě jako kluci. Řada studentských zapadáků na východním konci Main Street se za celé ty roky nezměnila. Jen z někdejší kulečníkové herny se stal vinný bar zaměřující se na klientelu
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265252
z řad svobodných profesorů místní univerzity, ale špeluňka na samotném kraji města pořád ještě byla neokázalým lokálem pře devším pro obyčejné týpky. Podíval se dokonce i k výletní restauraci u jezera v zalesněných kopcích za městem, kam se jezdilo na pikniky a kde se někdy za soumraku vznášeli nad hladinou mohutní orli. V ten večer, kdy se Rickymu stala ona osudná nehoda, byl Kazatel u jezera s Lisou Welshovou, impozantní zrzkou, s kterou chodil téměř celý poslední ročník střední školy. Noc předtím tam byl s Carly Vezzaniovou, kapitánkou místního týmu roztleskávaček, která byla typem dív ky, co neměla se svou sexualitou nejmenší problémy už od sedmé třídy. Po Wadeově autě nebyla nikde ani stopa. Potlačené vzpomínky stoupaly Kazateli do vědomí jako uvěznění duchové. Myslel na půl noční telefonát od Rickyho, aby přišel na pivo a pomoct mu s autem, Mustangem Fastback z roku 67. Bože, jak jeho bratranec to auto miloval. Skoč ještě pro nějaký pivo, vyzval Ricky Kazatele, zvedl nádobu s benzínem a chystal se ho nalít do karburátoru. Než budeš zpátky, tak se rozběhne. Jseš si jistej, že je to bezpečný? Ricky se zasmál. Neboj, nedělám to poprvý. Jeho rodiče odjeli z města. Kazatel šel do domu, vytáhl z lednice dvě plechovky piva, a pak uslyšel zážeh motoru a první výkřik. Kazatel vyběhl ven právě včas, aby viděl, jak se obličej jeho bra trance roztéká v plamenech. I po tolika letech se při té vzpomínce otřásl hrůzou. Nikdy nedo kázal vypudit z paměti zvuk Rickyho výkřiků, ne dlouhých a souvis lých, ale krátkých a přerývaných, jako kdyby mu je někdo násilím rval z těla žhavými kleštěmi. Po další půlhodině jízdy konečně spatřil Wadeův chrysler na přeplněném štěrkovém parkovišti za populárním podnikem String Shack, nabízejícím živou hudbu. Zastavil a vešel dovnitř.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265252
Dlouhý, zašlý bar byl hned za vchodem, vedle několika kuleč níkových stolů. Hned za barem se otevíral volný, tmavý prostor plný lidí, kteří tleskali a podupávali do rytmu hlasité americké hudby produkované improvizující kapelou na pódiu na vzdáleném konci. Špinavá podlaha lepila a v celém podniku visel odér potu a laciného piva. String Shack existoval už v dobách, kdy Kazatel chodil do školy, a podle všech známek se toho v něm příliš nezměnilo – včetně tří lidí, kteří hráli kulečník u stolu nejblíž baru a zírali na něj jako na nějakou nečekaně zhmotnělou bájnou příšeru. Mohutný týpek připomínající stárnoucího fotbalistu jménem Eric Danforth praštil svou lahví piva o dubový sud sloužící jako koktejlový stůl a vykřikl: „Panebože, jestli tohle není Psycho Joe osobně, v celý svý kráse!“ Eric pocházel z obyčejné rodiny a na Kazatelově střední škole patřil mezi nejvyšší důstojníky samozvané „armády“ těch největších gaunerů a uličníků. Byl to typ neotesaného venkovského kluka, co dokáže rozbít soupeři hlavu, aniž by se zdržoval zbytečnými otáz kami. Nebyl hloupý, dokonce ani zlý, jen potřeboval, aby mu někdo vždycky řekl, co má dělat. „Slyšel jsem, že ses vrátil,“ přidal se k uvítání Dennie White a v hlase mu kypěl stěží potlačovaný hněv, „i když teda nechápu proč.“ Na škole to byl pohledný kluk, štíhlý a pružný, předurčený být hvězdným nadhazovačem školního baseballového týmu a na dějným boxerem. To Dennie byl mezi někdejšími kumpány ten zlý a blonďatého Joea Eversona z duše nenáviděl, dokud se s ním Ka zatel poslední den školy v deváté třídě nestřetl v ústraní a div z něj nevytloukl duši, načež mu podal ruku. To byla zpráva, které Dennie rozuměl. Třetí osoba u stolu, Lisa Welshová, neříkala nic. Její obličej měl nezdravě nažloutlý nádech, jako kdyby se jí z Kazatelovy přítomnosti dělalo nevolno. Kazatel se s ní rozešel přes telefonní záznamník dva dny poté, co ho propustili z nemocnice.
103 Ukázka elektronické knihy