Stojím před twitterovou inkvizicí s obviněním, že neuctívám Davida Bowieho
Jak jste už asi slyšeli, umřel David Bowie. Už celý týden poslouchám litanie o tom, jakým byl inspirátorem, géniem a dobrou duší v nepokojném světě. Lidé nosili před jeho bydliště v New Yorku květiny. Po celém světě se držely tryzny. A televizní kanály úplně změnily program, aby mohly o hudebníkovi vysílat dokumenty. David Cameron sice nepřerušil jednání v parlamentu prohlášením, že Bowie byl „hvězdou všeho lidu“, ale vsadil bych se, že ho to aspoň napadlo. Den po úmrtí ve všech novinách vyšly sáhodlouhé články od každého, kdo se zrovna dostal k počítači. „Jednou jsem u pisoáru stál vedle něj a moc dobře si pamatuju, jak důkladně si pak Bowie umyl ruce.“ „Jednou jsem ho zahlédl řídit auto, a ohromilo mě, jak prakticky si při tom počínal.“ Nechal jsem se tou událostí taky strhnout a šel na Twitter vyjádřit svou úctu a citové rozpoložení. Jenomže tu byl problém. Byl jsem natolik zkroušený ze smrti moderátora BBC Edwarda Stewarta, že mě nic rozumného napsat nenapadlo. Ne že bych neměl Bowieho rád. Měl. „Modern Love“ je jediná písnička, která mě dokáže dostat na parket. „Heroes“ je jediné album, které si beru na dovolenou. A album „Hunky Dory“ je zase jediné ze dvou, na kterém se mi líbí úplně všechny songy. Kdyby vás to zajímalo, tak tím druhým je „The Next Day“. Jenomže vás to samozřejmě nezajímá, protože nyní, týden po Bowieho smrti, určitě pobíháte jako zasaženi bleskem sem a tam, dokolečka posloucháte „Ashes to Ashes“, roníte slzy a plánujete účast na vigilii při svíčkách před bývalým domem Bowieho táty v Tadcasteru v hrabství North Yorkshire. Kromě toho jste určitě stále v šoku z mého prohlášení, že více než smrt Bowieho mě zasáhl a rozesmutnil odchod Edwarda Stewarta. Je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264979