„Jaké to je?“ na to Hatty. Otočila se, takže teď stáli tváří v tvář. Hatty položila Tomovi ruku na koleno a dychtivě na něj pohlédla. „Pověz mi o tom, Tome!“ Tom jí nejdřív nerozuměl, ale pak nadskočil a vykřikl: „Já duch nejsem!“ „Nevykládej hlouposti, Tome,“ řekla Hatty. „Zapomínáš, že jsem viděla, jak procházíš skrz zavřenou branku do sadu.“ „Však právě!“ ohradil se Tom. „Já nejsem žádný přízrak, ale zato ta branka do sadu ano, a proto jsem jí mohl projít. Ta branka je přízrak, zahrada taky a stejně tak i ty!“ „To rozhodně ne! Sám jsi přízrak!“ Hleděli teď upřeně jeden na druhého a Hatty se třásla. „Ty jsi ale hlupáček!“ řekla. Tom si při tom dotčeně pomyslel, že jeho kamarádka za poslední dobu nějak rychle vyrostla. „A jsi taky hloupoučký malý přízrak! Však se podívej na to své oblečení. Žádný z mých bratranců si nikdy na zahradě v takovém oblečení nehrál. Takový oděv vůbec nepatří do naší doby, to já dobře vím! Co jen je to za oblečení!“ „To je moje pyžamo,“ odsekl Tom nakvašeně. „Moje nejlepší pyžamo, které si beru, když jsem u někoho na návštěvě! Mám ho na spaní. A tohle je můj pantofel.“ Z druhého pantofle do páru si Tom jako obvykle udělal zarážku do dveří. „Ale vždyť v něm chodíš ve dne, to své pyžamo máš na sobě pokaždé!“ sjela jej Hatty. „A copak je teď v módě nosit jen jeden pantofel? To jsou opravdu hloupé výmluvy! Máš divné oblečení, které se dnes nenosí, protože jsi duch. Taky jsem jediná, kdo tě na zahradě vidí! Já totiž můžu vidět duchy.“ Kdyby Tom Hatty vypověděl, jak je to s jeho oblečením doopravdy, nevěřila by mu. Rozhodl se tedy vzít 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264659