slyšel, že mám nervy na pochodu, obával se mých výstupů, protože je vnímal jako nezvladatelné. Už nějaký čas jsem nerozlišovala mezi veřejným a soukromým prostorem, bylo mi jedno, jestli mě lidé uslyší a odsoudí, pociťovala jsem silnou touhu dát průchod své zlosti jako na divadle. Vezmi si ji, ječela jsem na něj, už ji dál nesnesu, a nevím, proč jsem se zlobila na Martu, chudinku malou, pokud na ni byla Lucilla zlá, měla jsem ji chránit, ale já jako kdybych uvěřila kritikám té ženské, štvaly mě, a přitom jsem jim věřila, myslela jsem si, že moje holčička je vážně hloupá, pořád fňukala, už jsem to nemohla vystát. Gianni ji vzal do náruče, vrhl po mně pohledem, který znamenal uklidni se. Já jsem se k němu vztekle otočila zády, šla jsem se smočit do moře, abych ze sebe smyla písek a žár. Když jsem vylezla z vody, uviděla jsem, že si hraje s Biancou a Martou společně s Lucillou. Smál se, přišel za nimi i Matteo, Lucilla změnila názor, rozhodla se, že teď se s Martou hrát dá, rozhodla se, že mi dokáže, že to jde. Holčička, jak jsem viděla, se usmívala: popotahovala nosem, ale byla opravdu šťastná. Okamžik, dva. Cítila jsem, jak se mi v žaludku hromadí ničivá energie, bezděčně jsem si sáhla na ucho. Zjistila jsem, že jsem ztratila náušnici. Nešlo o žádný drahý šperk, líbily se mi, ale 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264642
nezáleželo mi na nich. Přesto jsem začala vyšilovat, zakřičela jsem na manžela, ztratila jsem náušnici, podívala jsem se na osušku, tam nebyla, zakřičela jsem hlasitěji, ztratila jsem náušnici, vtrhla jsem jako fúrie do jejich hraní, řekla jsem Martě: Vidíš, kvůli tobě jsem ztratila náušnici, řekla jsem jí to nenávistně, jako kdyby byla zodpovědná za něco strašně závažného, pro mě, pro můj život, a pak jsem se vrátila zpátky, převracela jsem písek nohama, rukama, přišel za mnou manžel, přišel Matteo, pustili se do hledání. Jen Lucilla si dál hrála s holčičkami, držela sebe i je stranou mého nevhodného chování. Později doma jsem na manžela před Biancou a Martou zakřičela, že tu krávu už nechci víckrát vidět, už nikdy, a manžel řekl, tak dobře, aby měl doma klid. Když jsem ho opustila, měl s Lucillou poměr. Možná doufal, že opustí manžela, že se bude starat o holčičky. Ale ona nic z toho neudělala. Milovala jeho, to ano, nepochybně, ale zůstala vdaná a o Biancu s Martou už neprojevila žádný zájem. Nevím, jak se dál vyvíjel její život, jestli ještě žije s manželem, jestli se rozvedla a znovu vdala, jestli vychovala vlastní děti. Už o ní nevím nic. Tehdy jsme byly mladé holky, kdo ví, co se z ní stalo, co si myslí, co dělá.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264642
17 Zaparkovala jsem, prošla jsem piniovým lesíkem, ze stromů kapal déšť. Dorazila jsem k dunám. Plážové středisko bylo opuštěné, nebyl tam Gino ani správce. Z pláže se po dešti stala pohyblivá tmavá krusta, do které jemně narážel bělavý plát moře. Šla jsem až ke slunečníkům Neapolců, zastavila jsem se u toho Ninina a Elenina, kde byla, částečně naházená pod křesílkem a lehátky a částečně uzavřená v obrovské plastové tašce, hromada holčiččiných hraček. Náhoda, pomyslela jsem si, nebo mlčenlivé volání by měly Ninu přilákat až sem, samotnou. Pryč s holčičkou, pryč se vším. Pozdravit se bez překvapeného výrazu. Rozložit dvě lehátka, dívat se spolu na moře, s klidem jí sdělovat svou zkušenost a občas se přitom zlehka dotýkat rukama. Moje dcery se nepřetržitě snaží být mým opakem. Jsou šikovné, jsou schopné, otec je nasměroval, aby šly v jeho stopách. Odhodlané a vyděšené se vydávají do víru světa, budou mnohem úspěšnější než my, jejich rodiče. Před dvěma lety, když jsem vytušila, že odjedou na kdovíjak dlouho, jsem jim napsala dlouhý dopis, ve kterém jsem detailně vyprávěla, jak došlo k tomu, že jsem je opustila. Nechtěla jsem vysvětlovat své důvody – jaké? –, ale impulzy, které mě před víc 100
Ukázka elektronické knihy