NEZLOMNÁ
rozum ve válce, ale zas tolik se to nelišilo. Jinými slovy – šlo o chvíli, kdy si člověk připomněl, že je voják, válečník, jemuž kodex cti zapovídá couvnout před nebezpečím. Představa, že se do tohoto prostoru protlačí žena, byla stejnou měrou směšná jako urážlivá. * Skutečnost, že pořadatelé Velké pardubické neměli námitky proti Latině účasti, znamenala pramálo: v tříčlenném ředitelství zasedali Ra i Kasalický. Ale proto ještě nebylo vše v pořádku. Důstojníci podali protest v Jockey Clubu v Praze. Lata jistě cítila pokušení vycouvat, když se tohle dozvěděla, ale hrabě Zdenko Kinský, Raův otec, patřil k těm, kteří ji podpořili, aby si stála za svým. (Naopak Latin otec byl jedním z těch, kdo její plán neschvalovali.) Lata měla v onom sporu jednu zjevnou výhodu: předseda Jockey Clubu byl její bratranec. Jenže Ra měl stejně zjevnou potíž. Využít své pozice k prosazování vlastní agendy by bylo nebezpečně nediplomatické. Kdyby byl řídící orgán dostihového sportu v této záležitosti vnímán jako zaujatý, protest by mohl nabrat ošklivý spád. S diplomatickým důmyslem záležitost předal ještě vyšší autoritě: anglickému Jockey Clubu. Napsal jim dopis, v němž vysvětloval problém a výslovně se ptal, zda existuje nějaký důvod, proč by žena nesměla soutěžit v takovémto dostihu. Pánové z Portman Square, kteří možná měli pocit, že na dění v daleké zemi jako Československo zase tolik nezáleží, se na věc dívali s pozoruhodnou nenuceností. Odepsali, že v Anglii tato otázka vlastně nevyvstala, neboť ženy se spokojily s oddělenými dostihy a na Velkou národní by se žádná neodvážila přihlásit, ale že pravidla koneckonců nic takového nezakazují. Zdůraznili ovšem, že pokud na Velké pardubické opravdu pojede žena proti mužům, musí dostat vlastní šatnu.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264639