KAPITOLA 11
Setkání s obry
Žádné skvělé kotviště jsem nenašel, jenom uzounkou zátoku, která však byla dostatečně chráněná, aby se tam dala strávit klidná noc. Bylo vážně štěstí, že jsem měl ještě na lodi tu Fergovu kotvu, kterou jsem těsně předtím, než nám do života vplul Brand, skoro celý den zachraňoval, protože bez ní bych byl nahraný. Ostatní kotvy totiž stále ležely na mořském dně na západ od Iony. Bral jsem to jako dobré znamení, a jakmile jsem se přesvědčil, že jsem všechny uzly na kotevním laně dobře uvázal, spustil jsem ji přes bok lodi a nervózně čekal, dokud jsem si nebyl jistý, že se zakousla do dna a pevně nás drží. Potom jsem sešel do podpalubí, rozsvítil lampu a udělal dvě věci, které jsem toužil udělat celý den. Snědl jsem pár ovesných placek a trochu skopového usušeného na vzduchu, jež jsem před odjezdem popadl doma v kuchyni, a pak jsem sáhl pod vestu, vytáhl mapu ukradenou z Brandovy lodi a rozložil ji před sebou na stole. Jip si vyskočil na lavici vedle mě, stočil se do klubíčka s bradou na mém stehně a já začal mapu studovat. Když jsme takhle sedávali doma, Jess si většinou lehla z druhé strany a zaujala stejnou polohu jako Jip, takže jsem byl z obou stran obložený psy. Drbal jsem Jipa za ušima a druhou ruku jsem automaticky natáhl k Jessině hlavě, jenže pak mi mozek připomněl, že vedle mě Jess neleží. Trhlo to se mnou a radši jsem se soustředil na listinu před sebou – byla to mapa pevniny. Papír byl potištěný z obou stran, na jedné byla horní část, na druhé spodní. Kusy označující suchou zem se hemžily místními jmény a byly protkané barevnými čarami označujícími různé cesty a silnice. Prázdné moře oproti tomu vyplňovaly poznámky a čísla psaná rukou, niče98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264638
mu z toho jsem ale nerozuměl. Teprve když jsem mapu otočil na druhou stranu, všiml jsem si, že světlo lampy proniká spoustou maličkých dírek, jimiž byl papír posetý. Napřed mi jejich rozmístění připadalo náhodné, pak jsem ale mapu znovu obrátil na druhou stranu a našel určitý systém, díky němuž to začalo dávat smysl – ty body označovaly místa na pobřeží na obou stranách mapy, což samozřejmě znamenalo, že když se člověk díval na špatnou stranu, polovina z nich působila, že jsou po souši rozmístěné čistě náhodně. Vzpomněl jsem si na to ostré kružítko, o které jsem se v šeru píchl. Tohle byla mapa, kde měl Brand vyznačené, kde všude byl či kam se chystá nebo oboje. Nejzajímavější ze všeho bylo, že jedna oblast byla těmi dírkami přímo posetá. Na jedné straně mapy byly uprostřed moře, ale na druhé hnízdily přímo nad místem, které jsem si jako dítě – když mi obrys pevniny připomínal sedícího člověka při pohledu ze strany – v duchu přejmenoval na „zadek“. Nikde jinde nebylo dírek tolik, stejně jako nikde nebylo přikresleno tolik různobarevných čar tužkou vybíhajících do všech směrů. Když jsem se podíval pozorněji, zjistil jsem, že vedle je přes kus souše napsáno Norfolk, a srdce mi nepatrně poskočilo vzrušením. Brand přece tvrdil, že vyrůstal v Broads u Norfolku. A taky jsem si vzpomněl na jeho slova, když se mi pokoušel omluvit za to, jak mi vyhrožoval, že mi vyřízne jazyk. Říkal, že pokud člověk lže, je vždycky lepší do toho vložit zrníčko pravdy, aby se ta lež lépe ujala. A tak jsem dospěl k závěru, že i on okořenil lež o svém životě zrníčkem pravdy. A tím zrníčkem je Norfolk. A lež byla to, že odtamtud odjel a už se nevrátil. Možná jsem prostě chtěl něčemu takovému uvěřit, abych si nějak zdůvodnil, že ho hodlám jet hledat, možná jsem potřeboval jenom výmluvu, abych se mohl vydat objevovat neznámá místa. Měl jsem v poslední době dost času o tom přemýšlet a řekl bych, že to tak bude. Tehdy mi ale bylo jasné – a opět možná proto, že jsem potřeboval něco vědět, abych se nenechal jen tak unášet proudem bez kotvy a kormidla –, že u těch dírek je Brandův domov. Místo, kam odvezl moji Jess.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264638
Usnul jsem na lavici s Jipem po boku a navzdory všemu jsem spal dobře. Mé tělo bylo vyčerpané, ale mysl jsem měl teď poté, co už jsem se jednou rozhodl, natolik klidnou, že mě nechala spát dlouho a tvrdě. První dírka v mapě – první, k níž vedla čára tužkou – bylo přístavní město, které leželo od místa, kde jsem se právě nacházel, daleko na jih. Blackpool. Po probuzení mě zase na chvíli přepadla touha vrátit se domů, ale právě foukal vítr ze severu a Jip seděl na přídi zády k němu, jako by věděl, kam míří Jess, a tak jsme se vydali za ní. Celá ta plavba mi teď splývá v jednu rozmazanou šmouhu. O navigování podle mapy jsem toho moc nevěděl, protože jsem se celý život pohyboval jen kolem malé skupinky ostrovů, orientoval se čistě podle zraku a nikdy se po moři nepustil dál než do míst, kde jsem to znal. Uměl jsem ale odečítat z kompasu a věděl jsem, kde slunce vychází a kde zapadá, takže jsem měl pocit, že s mapou, kterou jsem si teď připíchl na stůl v kormidelní kabině, si už nějak dokážu najít cestu kolem pobřeží – a taky že jsem si ji nějak našel, třebaže ne snadno. Je nutno mít na paměti, že jsem do té doby na pevninu ještě nikdy nevkročil. Čím dál jsem však byl od domova, tím naléhavěji se mi mačkala za levým ramenem. Jako by s námi stále bylo něco, co nás pozoruje a čeká, kdy se tomu konečně postavím tváří v tvář a všimnu si, jak neodolatelně mě to vábí. Jakási temná magnetická přitažlivost, která nikdy nepolevovala, ale zůstávala neviditelná a nebylo možné ji nebrat na vědomí. Kdybych měl skutečnou námořní mapu, a ne mapu suchozemskou plnou cest a silnic křižujících kdysi hustě zalidněnou pevninu, asi bych se podle ní dokázal orientovat lépe. Dva dny rychlé plavby utekly jako voda. Strávil jsem noc u ústí široké zátoky, která vedla na sever kolem velkého ostrova a pak zřejmě ještě dál k řece, po níž se kdysi, před celou věčností, plavili máma s tátou na oné výpravě, během níž našli Sladkou naději, přespali v knihovně a pak za sebou zavřeli dveře, aby knihy ochránili. Opět mě to chvíli táhlo zajet se tam
100 Ukázka elektronické knihy