druhu a nalézající tzv. všesvětový dynamismus ztělesněn nejlépe v nové technice – odtud i jejich důvěra v roli nové, dynamizující techniky v umění (v literatuře např. v roli tzv. osvobozených slov). Josefa Čapka museli tito autoři zajímat už proto, že řada z nich se blízce přátelila s kubisty: Jules Romains, Charles Vildrac, René Arcos, Georges Duhamel, Guillaume Apollinaire, Blaise Cendrars, Max Jacob, Alexandre Mercereau (s nímž pak J. Čapek organizačně úzce spolupracoval) a jiní – ostatně všichni jmenovaní včetně papeže futurismu Itala Marinettiho (píšícího do 1912 francouzsky) se po letech objevili v Karlově antologii moderní francouzské lyriky (1920), jejíž plán se zrodil právě po Josefově návratu z druhé pařížské cesty – zřejmě jej umožnila hromada s přehledem vybrané současné francouzské literatury, již Josef Čapek přivezl (s největší pravděpodobností byly mezi ní výbory z nové francouzské poezie, Marinettiho knihy Mafarka le Futuriste a Le Mo noplan du Pape, Arcosova sbírka Ce qui naît aj.); první doložitelnou zmínku o plánu na antologii obsahoval dopis K. Čapka S. K. Neuman novi z 29. 12. 1912, první splátku přinesl malý soubor překladů v Lumíru z května 1913 (Arcos, Romains, Franck, Mandin, Marinetti), provázený článkem K. Čapka Moderní lyrika francouzská. Množství přivezené literatury, jejíž část stála takto v základech znamenitého počinu Karlova, stala se materiálním svědectvím stálé přítomnosti Paříže v tehdejší Josefově tvůrčí existenci. Jestliže si Josef Čapek 1910–11 rozvracel Paříž kusem přinesené Prahy, doceloval si teď – po říjnu 1912 – svou Prahu kusem přinesené Paříže, někdejší pražské otázky ležely paradoxně jaksi ve směru pařížských odpovědí. Počalo krátké (dvouleté) období, kdy se co do informovanosti snažil maximálně držet krok s aktuálním stavem věcí a kdy také dosáhla vrcholu jeho programová snaha korespondovat vlastní tvorbou (byť – a právě – po svém!) se soudobou avantgardou. Chtěl jet do Paříže znovu už na jaře 1913, kdy tam pobývala Jarmila Pospíšilová, kalkuloval 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264106
přitom i s nějakou „služební“ cestou, na niž by ho jako redaktora Volných směrů mohl poslat Mánes, ale nic z toho nebylo. Když v říjnu 1913 zajel do Berlína, byla to částečně také náhražka za Paříž, neboť tehdy padalo na Berlín něco z pařížského lesku: v lednu 1913 tu galerie Sturm uspořádala Delaunayovu výstavu a při té příležitosti tu přednášel Apollinaire (pro katalog napsal báseň Okna), na podzim téhož roku uspořádal v téže galerii Herwarth Walden První německý podzimní salon za velké francouzské účasti a Neue Galerie předvedla na bohatě zastoupené výstavě mj. obrazy Braquovy, Picassovy, Derainovy, Vlaminckovy, Grisovy, Matissovy, Redonovy, Rousseauovy a Toulouse-Lautrecovy – o Podzimním salonu napsal J. Čapek referát do Lumíru a neunikla mu patrně ani výstava v Nové galerii. Pouto k současné umělecké Paříži udržoval ovšem i na dálku nepřetržitě prostřednictvím časopisů a fotografií obrazů od Kahnweilera; pohyboval se v pařížském uměleckém světě stále suverénně a bezpečně informován. Popaměti a se zřejmou rozkoší nakreslil J. Pospíšilové pro účely jejího pařížského zájezdu dvojbarevný plánek galerií obchodníků s obrazy a pak jí poštou – on z Prahy! – posílal přesné instrukce, kde mají vyloženy jaké časopisy a co v nich najde za články nebo reprodukce, zda už je otevřena ta která výstava nebo salon atd. Tento konkrétní styk s Paříží ustal po vypuknutí války s koncem července 1914; když si Josef Čapek stěžoval J. Pospíšilové v dopise začátkem srpna, na co všechno z konkrétních plánů musí rezignovat, nemohla Paříž v jeho výčtu scházet: „Projekty asi teď všechny padnou. Výstava v Berlíně, cesta do Paříže, pak mi také psal p. Mercereau o možnosti vystavovat v Americe a jiné věci, to vše je teď zmařené.“ Paříž však byla uložena hluboko v jeho bytosti, v nashromážděné zkušenosti i jako vzpomínka. Obrazy, které za války namaloval, i prózy, které za války napsal (a shrnul do knihy Lelio), ukázaly, že tato zkušenost a vzpomínka neztratily svou ostruhu inspirace. 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264106
7 Literární žeň Josefa Čapka v onom roce 1913 – v němž se vstupem do Mánesa a do redakce Volných směrů všecko jako by opět začalo znova, ale už bez nejistot a spěšného dohánění v měsících mezi oběma pařížskými cestami – nebyla rozsáhlá. Přitom byla doprovodná, hrála sekund k důrazně nasazenému prvnímu hlasu malířského a kreslířského díla, jež se rozvíjelo – zhruba řečeno – na základě syntetického kubismu. Převážná část Čapkovy literární činnosti byla tehdy (jak vyplývalo zčásti i z jeho redaktorských povinností a možností) v přímých službách výtvarné sféry. Ať šlo o pravidelný výtvarný referát (o výstavách nebo knihách o výtvarném umění), ať o zásadnější články, byla jejich souvislost s konstituováním nové modernosti, s autorovou konkrétní tvorbou a s diferenciací jeho vlastní generace nabíledni; z článků byly zásadní povahy zejména dva: Bázeň před Evropou, v podstatě kritika mylného chápání vztahu mezi tradicionalismem a moderností, a Tvořivá povaha moderní doby, stať představující současné nové malířství jako poslední zatím článek v dlouhé řadě pronikavě nových výtvarných koncepcí, jež se v umění vystřídaly od Francouzské revoluce, a nabízející nejcharakterističtější znak doby ve vzrušivé potřebě nových kreací ve všech oborech lidského konání; tato dynamická aktivita, která zasahuje úhrn citového, duchovního a etického života a je s to ateisticky nahradit dosavadní náboženskou víru, ruší podle Čapka svou poznávací silou a podivuhodnými výkony dosavad platné zákonitosti. Co se beletrie týče, vzrušoval se nyní Josef Čapek novým lyrismem francouzských autorů, jejichž texty si přivezl z Paříže a kteří zcela 105 Ukázka elektronické knihy