pošty přišel mladíka sám obsloužit a přitom se ho přátelsky vyptával, jak se jmenuje a odkud pochází. Byl z chlapcových lámaných, trhaných odpovědí podle všeho nadšený, a dokonce se pokusil oprášit několik německých vět, které se prý naučil za Velké války, ale chlapec mu asi nerozuměl a jen zahanbeně opakoval „Promiňte, promiňte“. Vedoucí, postarší pán, jemuž se rovné kosti prstů začínaly revmatismem kroutit do cestiček s uzlovitými kameny místo kloubů, se dál snažil vysvětlit, co chce říct. Podle spikleneckého tónu a širokého úsměvu ho Annabel podezírala, že se snaží zopakovat sprosťárny, které někde pochytil. Nakonec chlapce zklamaně propustil i s psacími potřebami, pro které ho poslali. Přesto ale dobrá nálada nevítala vězně z tábora úplně všude. Děti teď měly letní prázdniny a některé z nich se čas od času vzájemně hecovaly proti zajatcům. Annabel se od Hanse dozvěděla, že vesnická mládež sem tam zajede na kolech k Daw sonově farmě, pokřikuje na muže přes pole urážky a pak zase zmizí. Němci museli obdělávat půdu zastaralými ručními pluhy, protože benzínu byl nedostatek, a když jí Hans vyprávěl, co se doslechl od kamarádů, Annabel si představovala, jak s tvářemi orosenými potem stoicky zatínají zuby a za doprovodu dětských posměšků si v tvrdé zemi razí pluhem cestu. Pak jednoho dne spatřila podobnou scénu na vlastní oči. Byla s klukem nakupovat na hlavní třídě, když zaslechla nějaký povyk. Zrovna vycházela s proutěným košíkem od řezníka, a když se otočila za zvukem, uviděla zrzavého chlapce, jak řve z plných plic. „Já vás kurva zabiju!“ ječel pořád dokola. Zalapala po dechu, když jí došlo, co říká, a z obchodu za sebou slyšela pobouřený šepot. Podívala se, na koho ten klučík křičí, a zahlédla džíp s přívěsem, v němž do tábora převáželi 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263823
novou skupinu německých zajatců. Zdálo se, jako by celá hlavní třída zamrzla v čase. Bylo děsivé ticho, až na nakřáplý křik dítěte a rachot motoru projíždějícího džípu, než zmizel za rohem. Němci na přívěsu mlčeli, jen chlapce sledovali překvapeným pohledem. Annabel si nemohla vzpomenout, jak se chlapec jmenuje (Mark? Martin?), ale letmo se znala s jeho matkou, měly spolu přiměřeně dobré vztahy. Jmenovala se Evelyn Mooreová a před několika dny dostala telegram, že její manžel přišel ve Francii o život. Evelynin syn si zrovna hrál na ulici s kamarády ze školy a při pohledu na německé vojáky ho nejspíš popadl amok. Kolem sice stál celý houf zaskočených vesničanů, viděli, co se děje, ale nikdo nevystoupil, aby ho přivedl k rozumu. Teprve když džíp zmizel z dohledu, vrhli se na chlapce zděšení kamarádi, kluci jeho věku, a pokoušeli se ho odtáhnout. Jeden ho chytil zezadu pod krkem a škubl s ním dozadu, zbylí ho vlekli za oblečení. Vzpíral se jim, urputně se snažil probojovat za džípem a rozcuchané zrzavé vlasy mu přitom padaly do obličeje. Ostatní hoši už ho ale pevně drželi a úspěšně ho vedli domů za jeho zlomenou matkou, jen jeho plačtivé, pronikavé výkřiky se rozléhaly ulicí. Annabel musela ustoupit do obchodu, aby mohli projít, a Daniel se dral za ní, jako by se chtěl schovat. Řezník pan Lupton mezitím vyšel zpoza pultu a připojil se k Annabel a pár dalším zákazníkům, kteří stáli ve dveřích. „Panebože,“ vydechla Annabel. „Chudák kluk,“ povzdechl si řezník a vrátil se za pult. „Ale v něčem má pravdu, ne?“ Annabel na něj překvapeně pohlédla – jak může někdo něco takového říct? Nenapadla ji žádná případná odpověď, a tak raději mlčela. 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263823
„Simon Moore byl dobrej chlap.“ Přitáhl si vepřovou kýtu a začal ji porcovat. „Pár těch Němčourů si vykračuje po vesnici, jako by jim patřila. Měli by se mít na pozoru.“ Ze zdvořilosti krátce přikývla a vyšla na ulici, která už se znovu probrala k životu. Nešlo jí do hlavy, proč jsou někteří vesničané tak plní hněvu a strachu. Možná nechali chlapce vykřikovat proto, že si v podstatě mysleli totéž, nejen ze soucitu. Nenávistné výlevy vůči válečným zajatcům ji znepokojovaly. Jsou to přece normální řadoví Němci se šedivou nášivkou, žádní vysoce postavení nacisté s černým označením. Někteří lidé jako by si neuvědomovali, že vězni v Bambury jsou skupina obyčejných lidí, jednotlivců. Nejspíš si vůbec nedokázali představit, že někdo jako Hans může být vlídný a zábavný a laskavý. Přála si ho ochránit.
106 Ukázka elektronické knihy