108
MÝTUS O MARSU A VENUŠI
činila „výměna společenských informací“ – Dunbarova široká definice pomluv a klepů – přibližně sedmdesát procent konverzace mezi muži i ženami.59 Proč jsou tedy pomluvy a klepy tak silně (a negativně) asociovány se ženami? Odpověď může zčásti souviset se způsobem, jakým ženy tradičně používaly pomluvy jako skrytý prostředek, jak získat moc. Historické lingvistky Terttu Nevalainenová a Helena Raumolin-Brunbergová, které zkoumaly, jak používali jazyk muži a ženy v tudorovské a stuartovské Anglii, poukazují na skutečnost, že v tehdejší společnosti, která byla ovládána převážně muži, představovaly pomluvy jednu z mála zbraní, jež měly ženy k dispozici.60 Potenciálu ženské pomluvy zničit pověst muže, ať už zaslouženě či nezaslouženě, si muži byli dobře vědomi a obávali se jej, a sami proto pomluvy pohotově pranýřovali jako zvlášť škodlivý ženský zlozvyk. Dívky podobné těm, jež studovaly Judith Baxterová, Marjorie Goodwinová a Penelope Eckertová, používají pomluvy dále jako zbraň, i když hlavně jedna proti druhé. To také vyvolává negativní soudy ve smyslu „chlapci bojují férově, dívky vás zákeřně bodnou do zad“. Taková kritika však přehlíží důvody, proč dívky a ženy používají pomluvy tak, jak to dělají, stejně jako skutečnost, že i chlapci a muži pomlouvají.
Dunbar, R., Grooming, Gossip and the Evolution of Language, Faber, London 1996. 59
Nevalainen, T., Raumolin-Brunberg, H., Historical Sociolinguistics, Longman, London 2003. 60
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263773
Oddělené světy?
109
Domi nance a rozdílnost: falešný p roti kla d? Když Deborah Tannenová napsala svoji knihu Ty mi prostě nerozumíš, byl nejznámějším přístupem ke genderovým rozdílům v jazyce stále průkopnický příspěvek Robin Lakoffové z raných sedmdesátých letech, v němž jsou tyto rozdíly pojímány primárně jako důsledky mužské dominance a ženské podřízenosti. Tannenová se chtěla vyhnout tomu, v čem viděla past tohoto přístupu založeného na „dominanci“: buď obviňoval muže z utlačování žen, nebo obviňoval ženy z nedostatku asertivity. „Zaujmeme-li mezikulturní přístup,“ říká Tannenová, „ujasní se nám, proč může oprávněně vznikat nespokojenost, a přitom není nikoho třeba obviňovat, že se mýlí nebo že to nemá v hlavě v pořádku.“61 Interkulturní přístup však svou snahou oddělit gender plně od moci vylil s vaničkou i dítě. Je obrovský rozdíl mezi názorem, který Tannenová připisuje teoretikům „dominance“, totiž že individuální muži, kteří mluví s individuálními ženami, vyvíjejí vědomě a záměrně snahu ovládnout je, a argumentem, že chování obou pohlaví je ovlivněno mocenskými strukturami širší společnosti, tak jak ho prosazují badatelky jako Baxterová, Goodwinová a Eckertová. První tvrzení je neudržitelné, přinejmenším jako obecná teze; naproti tomu druhý argument má pro naše chápání vztahu mezi jazykem a genderem rozhodující význam.
61
Tannenová, D., Ty mi prostě nerozumíš, s. 42.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263773
110
MÝTUS O MARSU A VENUŠI
Mohlo by se zdát, že vzorce interakce ve vrstevnických skupinách stejného pohlaví nemohou mít samozřejmě nic společného s nerovností mezi pohlavími. Jak mohou chlapci uplatňovat dominanci nad dívkami, když kolem sebe nemají žádné dívky, které by ovládali? Pozorujeme-li dívky mluvící s dívkami a chlapce, kteří mluví s chlapci, je lákavé myslet si, že pozorujeme femininitu a maskulinitu v nejčistší formě. To je však naivní předpoklad. Dětské vrstevnické skupiny stejného pohlaví neexistují v sociálním vakuu a genderové nerovnosti v širší společnosti se neprojevují pouze přímými akty nadvlády mužů nad ženami. Tyto nerovnosti ovlivňují i to, jak se obě pohlaví chovají samy mezi sebou. Nerovnost je důvodem, proč dívky a chlapci často soutěží o různé druhy statusu a proč dívky často uplatňují moc „vychytraleji“ než chlapci. Kontrast mezi „dominancí“ a „rozdílností“ je jen falešným protikladem: gender jako sociální systém zahrnuje obojí. I když novější výzkum podporuje tezi, že kultura mužských a ženských vrstevnických skupin je v určitých ohledech odlišná, ukazuje také, že formu, jíž tyto odlišnosti nabývají, ovlivňují nerovnosti spojené s mocí. Řekne-li se, že chlapci a muži mluví proto, aby získali postavení, zatímco dívky a ženy proto, aby navazovaly vztahy, nebo že mužská mluva je soutěživá a ženská kooperativní, nemístně se tím v obou případech zjednodušuje realita jazykového chování a nijak se neobjasňují důvody, proč existují určité tendence spjaté s genderem. Avšak to, co interkulturní přístup tvrdí o komunikaci v mužských a ženských vrstevnických skupinách, je pouze
Ukázka elektronické knihy