Skutečná Emma Bovaryová
a jednu dobu Flaubertova milenka, se dopouštěla podobných finančních přehmatů a milostných vztahů, které ji málem dovedly do vězení. Její bouřlivý život je vylíčen v Pamětech paní Ludovicy (Mémoires de Madame Ludovica).60 Autora mohl inspirovat rovněž případ Marie Lafargeové. Tato mladá žena byla v roce 1840 odsouzena k vystavení na veřejném místě v Tulle a k nuceným pracem na doživotí za to, že otrávila manžela Charlese Lafargea. I ona snila o velkolepém životě, než se provdala za zruinovaného obchodníka z Corrèze. Flaubertův román vycházel na pokračování od 1. října do 15. prosince 1856 v Revue de Paris, přičemž některé příliš nevázané pasáže byly vynechány. S tím musel Flaubert souhlasit. Přesto byli časopis i spisovatel zažalováni za prohřešek proti veřejné morálce a dobrým mravům. V této téměř seriálové epizodě, během níž prokurátor Ernest Pinard málem předvolal Emmu Bovaryovou osobně k soudu, Flaubert vděčil za osvobození talentovanému obhájci Marie-Antoinu Julesi Sénardovi. Tato zkouška ho velmi zasáhla. Emmu, jeho „ubohou Bovaryovou, která právě teď trpí a pláče ve dvaceti francouzských městysech zároveň“, vláčeli bahnem. V roce 1857 vyšel text knižně. Zaznamenal okamžitý úspěch. Flaubert zřejmě vystihl dobu a jeho román souzněl s tehdejšími „venkovskými mravy“, jak naznačuje podtitul románu. Slovem „bovarysmus“ se dnes označuje nespokojenost plynoucí z rozdílu mezi sny a realitou. Flaubert však obojí smířil tím, že velice skutečnou Delphine Delamarovou, rozenou Couturierovou, rehabilitoval fikcí, snem.
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263592