na adresu agentury. V mém případě v agentuře seděly za přepážkou tři ženy a před pultem postávali tři zájemci o tu samou pozici – starší rozvedená paní, starší pán a mladá slečna. Staršího pána pracovnice odmítla s tím, že pro něj práci v tuto chvíli nemají. Když odešel, jedna slečna za pultem se na další čekající usmála a řekla: „Samozřejmě, že ta práce je ještě volná, ale pro něj to není, je pomalý, máme s ním špatné zkušenosti. To znáte, Romové.“ Pracovnice ihned začaly vyřizovat starší a mladší zájemkyni – nechaly jim přečíst smlouvu a předpisy podniku, zkontrolovaly doklady a provedly školení. Vše probíhalo v žertovném duchu: „Vezměte si s sebou pohodlné boty, na jehlách se Vám bude špatně stát na nohou 8 hodin.“ Překvapivě podrobné a přísné předpisy odbily také položertem: „Já ani sama nevím, proč to chtějí, asi se bojí, že jim něco ukradnete.“ Ze školení jsem si odnesla jízdní řád autobusu a upozornění, kdy můžu a kdy nesmím nastoupit: „Do toho prvního ani nezkoušejte nasednout, to je pro kmenové zaměstnance, tam by Vás stejně nepustili.“ Relativně příjemnou atmosféru „pohovoru“ střídá první zásadní rytmizující intervence výrobního podniku prostřednictvím agenturní koordinátorky. Přicházejí strohé textové zprávy plánující pracovní směny – jakkoliv může mít zájemce pocit, že má relativní autonomii ve výběru směn, textová zpráva nařizuje s vykřičníky, aby si ihned nahlásil směny na týdny dopředu – aby se podřídil výrobnímu rytmu. Na slušné odpovědi dotazující se, zda si to můžu rozmyslet, že zatím nevím, jak na tom budu s bydlením, obdržím zprávu, která strohý příkaz opakuje s dovětkem: „Nejpozději zítra.“ Agentura, slovy jedné informátorky, člověka „usadí“, vysvětlí mu, kde je „jeho místo“, ukáže mu, jak rychle je nahraditelný a stvrzuje radikální omezení možnosti vznášet jakékoliv nároky.9 Agentura přejímá roli viditelného rytmizátora a jejím prostřednictvím je každodenní přirozený rytmus podřizován dominující racionalizované, a proto dehumanizované průmyslové rytmizaci, která působí tím tísnivěji, čím je „flexibilnější“ a čím víc pracující rozpoznává svou nahraditelnost. Další významný a smysluplný prostor mnou sledované skupiny je prostor autobusu, který zaměstnance odváží na pracoviště. Agentury často zabezpečují zvláštní dopravu zdarma. V mém terénu má výrobní podnik na autobusovém nádraží a v dalších lokalitách svá zvláštní stanoviště a přesné časy odjezdů a příjezdů. Zastávka je jasně oddělená od těch ostatních. Nejzjevnější rozdíl od běžného užívání ostatních nástupišť je při ranní směně. V půl páté 9 Jak moje vlastní zkušenost, tak zkušenosti našich KP potvrzují odcizující a dehumanizující zkušenost agenturního zprostředkovávání. Na otázku, zda si v agentuře už někdy stěžoval, odpovídá Laco smíchem: „Tak si to někdy zkuste!“ Uveďme si pro ilustraci úryvek z jiného rozhovoru: Tazatel: „A mohla by agentura něco třeba změnit, kdyby ty jsi měl třeba nějakou stížnost nebo bys něco potřeboval, třeba přidat peníze?“ Michal: [smích] Tazatel: „Není tam nějaká možnost vyjednávat?“ Michal: „Ne, no. [smích] Striktně, oni dají svoji odměnu a ty s tím nic nenaděláš. To já si klidně můžu, víte co, půjdu na agenturu, dejte mi víc peněz…“ [smích] Symptomatická je také nemožnost zapojení agenturních pracovníků do odborové činnosti.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263066
ráno je to jediná zastávka, na které někdo postává. Z mého pozorování a popisů informátorů je čekání na autobus charakteristické absencí „komunitního ducha“ (Marie, 56, říjen 2015), jedná se spíše o heterogenní hlouček, nebo hloučky lidí – několik menších skupinek je v přátelském hovoru, jinak většina lidí stojí beze slova a jaksi „izolovaně“.10 Brzo ráno jsou všichni ospalí: „Já jsem včera ani nešel spát, měl jsem odpolední, to se nevyplatí“ – říká kluk z nejbližší skupiny. „Já vstávám ve tři, i když nemusím, mám rytmus úplně v prdeli,“ směje se jeho známá. „To je síla, já úplně zalepená jdu do koupelny, opláchnu se, vyčistím si zuby, natáhnu na sebe cokoli, co mi přijde pod ruku, a letím. A kolikrát se mi stane, že mi to ujede před nosem, ty vole, to je něco. Tak tam přiběhnu vždycky, natáhnu monterky, vytáhnu cigarety a jdu na kafe. Se ani nenapiju, nenajím, pak mě bolí břicho“ (Katarína, 29, leden 2016). Jiný pár na zastávce si povídá o benefitech: „Kdy si mám zajít k lékaři? Minulý rok jsem byla nemocná a nedali mi příplatky. To se může?“ „Příště si vezmi radši dovolenou,“ slyším odpověď. Autobus stojí opodál a čeká na přesný čas odjezdu, je zima a tma, všichni hledí směrem k řidiči, doufajíce, že otevře alespoň dnes pro změnu dřív. Projde paní se psem, když spatří hlouček čekajících, přechází na druhou stranu. Přijíždí autobus a začíná boj o místa k sezení. Kdo si sedne – jak popisují informátoři – může se ještě na půl hodiny zahloubit do svých myšlenek a může také spát. Pouštím starší paní, která zažertuje: „Jen seďte, já se ještě nasedím dost – než mě pustí.“ Mimo občasné prohození několika vět jsou cestující většinou tiší – sledují, jak je autobus převáží z městského prostoru do prostoru průmyslové zóny. Zvednou se závory: „A už jsme tady,“ řekne znechuceně postarší dělník. Rozespalí pak pospíchají s ostatními dovnitř – na kontrolu, hlášení se agenturní koordinátorce, složení věcí v šatně, malou potřebu na záchodě a nástup do výrobní haly nezbývá moc času – méně než deset minut. Autobus zde slouží jako časoprostorový rytmizátor převážející dělníky tam a zpět z opozičních prostorů, heterogenních polyrytmických prostorů města (Lefebvre [1992] 2004) do racionalizovaných homogenních a dehumanizovaných prostorů výrobních hal. O disciplinaci pracoviště průmyslové výroby a jejích sociálních dopadech bylo napsáno mnoho studií (srovnej např. Thompson 1967; Beynon 1973; Burawoy 1979; Carrier 1992; Ong 1987). Pokud jsou aktivity v prostoru agentury a autobusu regulované, pohyb po prostoru pracoviště podléhá regulaci a kontrole téměř absolutní – zaměstnanec je nucen pohybovat se po předem 10 Informátoři často popisovali tíživý pocit izolace až vnímaného nepřátelství dostavující se v situaci čekání mezi dělníky, který se týká například i obědové pauzy či cesty autobusem, kde si „každý hledí svého“.
BÝT NAPLÁNOVÁN / GEOGRAFIE „NEKVALIFIKOVANÝCH DĚLNÍKŮ A DĚLNIC“ – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263066
Obr. 4.1 Ilustrační obrázek exteriéru výrobních hal.
Foto: Tereza Dvořáková
určených místech a vykonávat předem určené aktivity v pevně daných časech. Kontrolu si neustále uvědomuje díky všudypřítomným píchačkám a kamerám: Docházku kontrolují přes píchačku. Na vrátnici je píchačka, je tam takový ten turniket, přes který procházíme, takže tam si musíme píchnout, aby nás to pustilo přes vrátnici. Pak vlastně jsou vchodové dveře, tam si taky musí me píchnout, abychom mohli vůbec do práce, do budovy, a ještě si musíme odpíchnout do šatny. Tak já si musím třikrát píchnout, abych se dostala do šatny, jo? No, ale … udělali tady to opatření, že v šatnách máme skříňky, tam se převlíkáme, a tam se ztrácely věci. Vypáčili třeba skříňku a … vlast ně nevím už, jak dlouho tady ten systém funguje, rok? Půl roku, tři čtvrtě roku, nevím přesně. Když jste tam každodenně, tak prostě takové změny nějak už jako nevnímáte časově, jo? Prostě nějakou dobu to už fungovalo a začaly se zase ztrácet věci. Někdo ukradl… někomu se ztratily boty, pení ze, jo. Takže kamerový systém byl na prd. A potom, je to pár měsíců zpátky, tak na internetu se objevilo, že kamerování zaměstnanců je trestné. Vlastně ne, že trestné, ale je to pod velkou pokutou, tak světe div se, kamery někde zmizely a někde šly níž, aby zabíraly jenom třeba, já nevím, jak bych to řekla, jenom určitý bod. Třeba u dveří. Člověk prochází dveřmi, tak aby bylo vidět na toho člověka, jestli něco nese, nebo nenese. Protože nás se nikdo neptal, jestli s kamerovým systémem souhlasíme, nebo nesouhlasíme, ale – 100 –
Ukázka elektronické knihy