velikými naběračkami služebné v zástěrách a v šátcích, ale když se dojedlo, musel každý svou misku sám odnést ke dřezu, kde od nich stejné služebné nádobí vybíraly a umývaly. Všechno to řídila Crecilda měkkou, leč energickou rukou; proto neustále svižně pobíhala sem tam navzdory tloušťce, ohromným prsiskům, svalnatým nohám a roztřeseným hýždím. Všimla si teď Juana sama, seděl vedle dvojice z horského Ayacucha, indiáni si povídali kečuánsky. Přišla ho pozdravit a pozvala ho, aby neodcházel hned po jídle, ale zůstal na čaj a na kus řeči. Juan Peineta začal Crecildu uznávat – a měl pocit, že ona jeho také – hlavně poté, co zjistil, že se dlouhá léta pohybovala po šantánech a kabaretech a že stejně jako v jeho případě jí dráhu tanečnice zničil ten démon v kalhotách, ten zpropadený čerchmant Rolando Garro. Crecildin příběh v něm budil lítost, protože byla stejně jako on na světě sama. Měla sice syna, ale ten už ji před drahnou dobou opustil a nebyla s ním vůbec ve styku; chlapec prý odešel hledat obživu do pralesa, což Crecildu trápilo, bála se, že se tam namočil do nějakých nekalostí, do pašování nebo i něčeho horšího: do kšeftování s drogami. Zároveň mu bylo Crecildy líto i kvůli zohavené tváři, dopadla tak, když si dala operativně vyhladit vrásky. Sama mu to vyprávěla a byl to opravdu moc smutný příběh: jedna její kamarádka si dala vypnout kůži na obličeji u plastického chirurga, jistého Pichína Rebolleda, a úžasně omládla. Crecilda si dodala odvahy, že to zkusí také; dokonce si půjčila peníze od banky, aby mohla zaplatit předem, jak chirurg požadoval. A on ji takhle zohavil! Celá opuchla a ztratila tvary, ani nemohla pořádně zavřít oči, protože se jí smrskla víčka. Celý obličej až ke krku ztratil barvu a zmodral, vypadal jako tvář souchotináře nebo mrtvoly. „Ten chirurg a Rolando Garro mi udělali ze života tragédii,“ říkávala, a šibalsky dodávala: „A to jsem se ani s jedním nevyspala.“ Nebyla zahořklá ani zapšklá, naopak si uchovala 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261664