20
Ráno jsem se jako obvykle probudil brzy. Tedy přesně v tom okamžiku, kdy slunce vniklo úzkou škvírou do stanu jako dlouhý a žlutý meč. Musel jsem spát nejdéle tak tři hodiny a připadal jsem si odpočatý. Navíc po včerejším experimentu s rusovláskou jsem se cítil velmi posílený. „Tak co, vyspal ses dobře? Jsi při smyslech?“ zeptal se mistr u ranního čaje. „Jsem úplně v pořádku, mistře.“ O mém pozdním návratu včera v noci nepadlo ani slovo. Tak jako v předchozích čtyřech dnech se do studně spustil mistr. Vypadal jako malá černá skvrna, která se ohání lopatou, plní vědro a občas zakřičí „tahéééééj“ směrem nahoru. Byl v pětadvacetimetrové hloubce, ale konec betonové roury vypadal mnohem dál. Občas jsem znervózněl, když jsem ho přes oslňující slunce na dně studny neviděl, ale měl jsem strach, že spadnu, kdybych se ještě více naklonil. Bylo stále těžší tahat plné vědro nahoru. Lano nedrželo napjaté a někdy se stávalo, že se vědro rozkmitalo ze strany na stranu, jako by do něho foukl vítr, a začalo narážet do okolních stěn. Nechápali jsme, proč se tak děje. Protože jsem rumpálem otáčel sám, nemohl jsem vidět, když se vědro zase dalo do pohybu: v tu chvíli začal mistr ze strachu, aby mu vědro nespadlo na hlavu, křičet jako pominutý.
-109-
2_kor_pamuk_280.indd 109
10.04.2019 17:14:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261663