Chvála macechy (Ukázka, strana 99)

//R ché st

2_kor_chvala macechy_160.indd 121

06.03.2019 2:35:04

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261661

Na začátku mne neuvidíš ani nepochopíš, ale musíš mít trpělivost a dívat se. Vytrvale a bez předsudků, svobodně a dychtivě, hlavně se dívat. S rozjitřenou fantazií a pohlavím připraveným co možná rovnou ke zteči. Tam vejdeš jako novicka do klášterní klauzury nebo jako milenec do jeskyně své milované: rozhodně, bez postranních záměrů, dávej všechno, nepožaduj nic a v duši měj jistotu, že je to navždy. Pouze pod takovou podmínkou se dá morušově a fialově zbarvený povrch do pohybu, změní odstín, nabude smyslu a rozvine se do podoby, kterou skutečně má jako labyrint lásky.

Geometrický útvar ve středním pruhu, v samotném středu obrazu, tato plochá silueta tlustokožce o třech nohách, je oltář, obětní kámen, a pokud jsi v duchu alergický na náboženskou symboliku, tak divadelní kulisa. Právě skončila vzrušující ceremonie, plná opojných, krutých dozvuků a to, co vidíš, jsou její stopy a pozůstatky. Vím to, protože jsem byla tou šťastnou obětí; též inspirátorkou, herečkou na scéně. Ty načervenalé skvrny na tlapách diluviálního tvora jsou má krev a tvé sperma, jež vytryskly a vychládají. Ano, můj z hrudi vyrvaný život, co leží na obětním kameni (nebo chceš-li, na prehispánské dekoraci), ten mazlavý útvar s jizvami slézové barvy, tenkými blanami, černými dutinami a žlázami, které vylučují 123

2_kor_chvala macechy_160.indd 123

06.03.2019 2:35:04

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261661

šedavý sliz, jsem já sama. Abys pochopil, já viděná zevnitř a zezdola, když mne sežehneš a vymačkáš. Jsem to já, co vybuchuje a roztéká se pod tvým pozorným pohledem libertina, chlapa, jenž účinně konal a teď nazírá a filosofuje.

Protože ty jsi tam rovněž, můj nejdražší. Hledíš na mne, jako bys mne pitval, očima k dívání a s bdělou myslí alchymisty, přemítajícího nad fosforeskujícími návody ke slasti. Ten nalevo, vztyčený v blyskotavě hnědém poli, se saracénskými půlměsíci, zatknutými v palici, vyšňořený pláštěm z pestrého peří, proměňující se v totem s ostruhami a temně červeným chocholem, ten, který si mne zezadu prohlíží, kdo jiný by to mohl být než ty? Právě ses přidružil a stal se zvědavcem. Před okamžikem jsi byl poslepu na kolenou mezi mými stehny a rozpaloval ve mně žár jako úslužný, opovrhovaný sluha.

Teď si užíváš, vidíš mne, jak se oddávám rozkoši, a uvažuješ.

Teď víš, jaká jsem. Teď by se ti chtělo rozpustit mne v nějaké teorii.

Jsme necudní? Jsme úplně, jací jsme, jsme svobodní či spíše tak pozemští, že víc to ani nejde. Odebrali nám svrchní část kůže, rozpustili kosti, odhalili měkké a chrupavčité tkáně našich útrob a vystavili světlu to, co během té mše nebo milostného předvádění, jež společně celebrujeme, se vyjevilo, narostlo, orosilo se a rozteklo. Nedopřáli nám tajemství, má lásko.

Taková jsem já, otrok i pán, tvá obětina. Vyvržena jako hrdlička nožem lásky. Já, rozříznutá a tepající. Já, zvolna masturbující. Já, tryskající sladká šťáva. Já, bludiště a vnímání hmatem. Magické ovarium, semeno, krev a rosa ranního svítání: to jsem já. Taková je moje líc pro tebe v hodině smyslů. Taková jsem já, když se pro tebe zbavuji kůže dnů všedních i svátečních. Taková snad bude i má duše. Snad ano. Jenom tvoje.

Zřejmě se zrušil čas. Takže nezestárneme ani nezemřeme.

Věčně si budeme dopřávat rozkoše v tom polosvitu prznícím 124

2_kor_chvala macechy_160.indd 124

06.03.2019 2:35:04

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261661