Zajásali jsme. Byli jsme o dva kroky blíž ke splnění našeho přání. Charlotta snad přece jen oslaví devadesáté narozeniny. Večer jsem nemyslela na nic jiného než na Tádžikistán. Jestli bydlí ve Švédsku nějací Tádžikové, musejí přece občas zajet do své rodné země. Jde jenom o to, kde bychom je našli. Očividně ne na letišti v Kodani. Ale v Kristianstadu by mohl být nějaký tádžický spolek, kde bychom se mohli zeptat. Hledala jsem na internetu, ale bez úspěchu. Někdo mi zaklepal na dveře pokoje. „Dále,“ houkla jsem. Byl to Theodor. Toho už jsem pár dní skoro neviděla. „Hele, můj kámoš Henrik mi dneska říkal něco sakra divnýho,“ začal. „Vážně?“ řekla jsem. Pořádně jsem nevěděla, kdo je to Henrik. A nelíbilo se mi, když Theodor mluvil hrubě. „Že prej tě minulej týden viděl ve vlaku do Kodaně.“ Pořádně ve mně hrklo. „To je osel,“ prohlásila jsem a pokusila se o úsměv. „V žádném vlaku jsem nebyla.“ „Znělo to, jako že si je jistej,“ trval na svém Theodor. „S tím mu teda nepomůžu.“ Chvíli bylo ticho. Pak Theodor řekl: „Nechceš utéct z domova, že ne?“ Rozchechtala jsem se na celé kolo. Nedokázala jsem se ovládnout, šlo to samo. Ale vzápětí jsem zmlkla, protože Theodor vypadal opravdu ustaraně. „Nech toho, jasně, že ne,“ ujistila jsem ho.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261558