Třicet let na zlatém severu (Ukázka, strana 99)

99

ja n e s k y m o w e l z l

•

t ř i c e t l e t na z l at é m s e v e ru

Jednoho dne se objevila v našich vodách loď neobyčejného muže. Její majitel byl čistokrevný indián Tamarak, kapitán, jehož jméno znal celý sever. MacDonald, přítel Tamarakův, mi o něm již dříve vyprávěl. Tamarak pocházel od Nulata na dolním Yukonu, v mládí byl rybářem. Pak se pustil s velrybáři do severních vod za zvěří a za rybami. Dlouho lovíval s vlastní plachetní lodí v Kotzebuově zálivu a u mysu prince Waleského, zvláště v létě. Na zimu se vracel domů. V Kotzebueově zálivu se seznámil také s nějakým rybářem, jeho jméno si už nepamatuji, dali se dohromady a podnikali velké výpravy na velryby severně od Země Františka Josefa. Tak pravidelně zajížděl do Ledového moře, až je poznal jako málo lidí na severu.

Tamarak přijížděl nyní právě z Ledového moře, kde, jak říkal, měl velké štěstí. Seznámil jsem se s ním v MacDonaldově jeskyni, a jak si tak povídáme, zmínil jsem se i o své šťastné výpravě do Nome a o tom, jak se tu teď začínáme starat o vlastní zásobování, aby nás cizí kapitáni neokrádali. Mluvíme a mluvíme o tom, pořád přicházejí další hosté, a tak se nakonec dostalo až na to, že by bylo dobře zajet na zimu do Spojených států a tam si vyjednat přímo s bankami, které mají v Nome své agenty a pobočky, pravidelnou dodávku pevného množství zboží, za které budeme pravidelně dodávat kožešiny podle katalogu, který nám budou firmy posílat. Tak prý to přijde ještě laciněji a mimoto budeme mít navždycky zajištěno nejlepší živobytí.

Tento návrh všichni hned uvítali. Rozhodl jsem se, že pojedeme hned s Tamarakovou lodí do St. Michaelu, nejjižnějšího přístavu, kam měl Tamarak povoleno řídit loď, odtud pojedeme parníkem do Seattlu a do San Franciska. Přes zimu všechno vyřídíme a od jara tu pro nás začne nový, lepší život. Polárníci se rozhodují rychle i ve velkých věcech. Tady není možné dlouho přemýšlet.

A tak ještě než zamrzl oceán, rozprodal jsem zásoby, zavřel jeskyni, svěřil jsem psy i soby Eskymákům a pánu Bohu a loučil jsem se nejméně na tři čtvrti roku se svým novým domovem, který mi pomalu přirůstal k srdci.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261445

100

Po Yukonu od pramene k ústí

V

naší družině, která se vydávala daleko do Ameriky, byl kromě Tamaraka a MacDonalda ještě kapitán Mason a Yankee, dále eskymáčtí lovci, Tamarakovi přátelé Kotiok a Atiak a ještě několik polárníků, indiánů a Eskymáků.

Nebudu líčit, jak jsme cestovali ve Spojených státech od města k městu, jak jsem viděl zase po tolika letech život, který jsem opustil skoro před desíti lety. Tady bych nedovedl říci nic nového, tady jsem byl cizincem; odvykl jsem mravům civilizovaného světa, a proto jsem byl rád, a se mnou všichni, když jsme se konečně jednoho březnového dne vrátili z amerického vnitrozemí do San Franciska.

Měli jsme podepsané výhodné smlouvy s několika velkými firmami, ale věděli jsme, že jet nyní na sever by bylo zbytečné, protože oceán ještě nerozmrzl. A tu se zrodil v Tamarakově a MacDonaldově hlavě dobrodružný nápad.

V té době se po celém severu rozkřiklo, že u Dawsonu, za polárním kruhem, na hranici Kanady a Aljašky, kde se kopalo zlato už od roku 1897, byly na řekách opodál nalezeny nové bohaté zlaté žíly. Tisíce lidí, dobrodruhů, nuzáků, zkrátka všech, kdo věřili ve štěstí a domnívali se, že jsou tělesně dost odolní proti aljašskému podnebí, hrnulo se na sever. Teď tedy se najednou vytasili kapitán MacDonald a Tamarak s návrhem, abychom užili volného času k poznání Aljašky, obhlédli zlatokopecké tábory a poznali tamní poměry, že to bude jistě nejlepší začátek našeho pravidelného styku s Aljaškou. Navrhovali, abychom se zároveň

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261445

101

ja n e s k y m o w e l z l

•

t ř i c e t l e t na z l at é m s e v e ru

se zástupy zlatokopů pustili lodí do Dyea, maličkého přístavu při aljašsko-kanadských hranicích, překročili strašlivý průsmyk Chilkootský, o jehož hrůzách kolovaly po Americe zaručené báchorky, abychom si v horách u pramene Yukonu na Bennetově jezeře zhotovili čluny a projeli tisíce a tisíce kilometrů po Yukonu od pramene až k ústí u St. Michaelu v Beringově moři.

Byl to nápad hodný těch dvou lidí. Tamarak ujišťoval, že poznáme cestou po Yukonu také rozsáhlé, neprozkoumané pralesní oblasti a dovíme se, kde se jaká zvěř vyskytuje, což může být důležité pro příští lovy.

Já, který jsem měl v nohou sibiřskou pevninu, jsem byl pro každý podobný podnik. Ostatní kamarádi také nebyli nováčky v putování neznámými necestami, a proto souhlasili všichni.

Oznámili jsme tisku, jakou cestu hodláme podniknout, nakoupili jsme si zásoby a přes Seattle odjeli na sever do Dyea.

Tehdy to byla nejužívanější cesta zlatokopů na Aljašku, protože parníky po Yukonu, pokud jezdily, mohly zahájit dopravu až v červnu, když roztál led. V té době byla již bezmála dokončena železnice ze Skagway na White Horse, ale nebyly ještě postaveny některé mosty. Až v roce 1906 byla dráha dokončena.

V počtu dvanácti mužů jsme se dostali do Dyea začátkem května. Ze San Franciska s námi jelo asi padesát lidí, kteří k naší skupině nepatřili. Byli to většinou lidé ze San Franciska, vesměs obchodníci nebo dobrodruzi.

V Dyea, tehdy malinké osadě v dlouhém zálivu, bylo nesmírně živo, všude se to hemžilo zlatokopy, bylo tu plno psů a koní, ve vodách zálivu kotvilo mnoho lodí a na pobřeží stál obchod vedle obchodu. Na severu se zvedaly horské řetězy, mezi něž, jak jsme věděli, se zařezával průsmyk Chilkootský, jediný průchod na opačnou, vytouženou stranu. Zde mu říkali průsmyk Karabu. Nahoru vedla lanovka, ale protože jsme byli zvyklí na jinou námahu, než je chůze s nákladem do kopce, rozhodli jsme se jít pěšky, vždyť to nebylo daleko, zdola necelých dvacet kilometrů nejdřív širokou státní cestou k horám, pak k průsmyku serpentinou nahoru a odtud ještě asi deset kilometrů dolů k Bennetovu jezeru.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261445