Vosí továrna (Ukázka, strana 99)

kousků ryby s bramborem. Nějaká zvrhlá část mého já si najednou vybavila talíř s mastnými smaženými vajíčky, obložený zkroucenými proužky slaniny s miniaturními jezírky tuku a na okrajích lemovaný ztuhlými kapkami mastnoty. Potlačil jsem děsivé nutkání v žaludku a snažil se myslet na něco příjemného. Po chvíli, když jsem si nemohl na nic vzpomenout, jsem se rozhodl soustředit se na dění kolem sebe. Byli jsme z hospody venku a kráčeli jsme po chodníku kolem banky, po jednom mém boku Jamie a po druhém holka. Byla zamračená a studená noc a lampy na ulici byly sodíkové. Nechali jsme za sebou hospodský zápach a já se snažil trochu si pročistit hlavu. Uvědomoval jsem si, že se trochu motám a nakláním se hned k Jamiemu, hned na druhou stranu k holce, ale líp to nešlo.

Připadal jsem si podobně jako pravěcí dinosauři, kteří byli tak obrovští, že měli zvláštní oddělený mozek pro ovládání zadních nohou. Já měl zřejmě taky víc mozků, jeden pro každou končetinu, jenže teď spolu přerušily veškeré diplomatické styky. Potácel jsem se a klopýtal, jak nejlíp to šlo, spoléhaje na štěstí a na ty dva vedle sebe. Upřímně řečeno, moc jsem nevěřil ani jednomu – Jamie se svou výškou by mě nedokázal zadržet, kdybych se doopravdy skácel, a holka je pros­ tě holka. Nejspíš je slabá, a i kdyby ne, předpokládal jsem, že by mě stejně nechala roztříštit si lebku o obrubník, protože ženy rády vidí muže bezmocné. „To to spolu dycky takle válíte?“ zeptala se holka. „Cože?“ opáčil Jamie, podle mého názoru s nedostatečnou dávkou preventivního rozhořčení. „Myslim, jak mu sedíš za krkem.“ 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261428

„Ale ne, to jenom abych líp viděl na kapelu.“ „Jo ták. Sem už myslela, že takle chodíte i na hajzl.“ „No jasně, zajdem do kabinky, Frank čůrá do mísy a já nahoru do nádržky.“ „Si děláš srandu!“ „No jó,“ přiznal Jamie změněným hlasem, jak se musel smát. Kráčel jsem, jak nejrychleji to šlo, a poslouchal všechny ty kecy. Trochu mě naštvalo, že se Jamie zmínil, i když jen v žertu, o mém chození na záchod. Ví, jak jsem na to citlivý. Jen jednou nebo dvakrát v životě si mě kvůli tomu dobíral – líčil mi ty podle všeho zábavné návštěvy na pánech U cauldhamského erbu (a pravděpodobně i všude jinde) a decimování nedopalků v pisoárech proudem moči.

Přiznávám, že jsem Jamieho při tom párkrát pozoroval a že na mě udělal značný dojem. U cauldhamského erbu mají pro tenhle sport skvělé podmínky – velký, dlouhý pisoár běží jako okapová roura podél jedné stěny a do půli druhé a má jen jeden odtok. Podle Jamieho je cílem hry dostat nasáklý vajgl z jeho místa v kanálku až k odtokové díře a po cestě ho co nejvíc rozcupovat. Dostáváte body za každou keramickou přepážku, kterou překonáte (plus bonus pro toho, kdo se strefí se svým vajglem až do díry, a další bonus pro toho, kdo ho tam dopraví až z opačného konce pisoáru), dál za stupeň poškození – rozložit ten malý černý kužel na konci dá očividně pěknou práci – a v průběhu večera pak sbíráte body podle počtu takhle vyřízených nedopalků.

V omezeném rozsahu se ta hra dá provozovat i v těch malých mušlích, které teď přišly do módy, ale Jamie 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261428

to nikdy nezkoušel, protože je tak malý, že by musel stát asi metr od mísy a strefovat se do ní obloukem.

Každopádně to ale je něco, co člověku může podstatně zpříjemnit vyprazdňování měchýře, až na to, že mě krutý osud o tuhle zábavu připravil. „Von je tvůj brácha?“ „Ne, kamarád.“ „Se dycky takle zlinkuje?“ „Většinou jo, ale jenom v sobotu večer.“ To je samozřejmě lež jako věž. Zřídkakdy se opiju tak, že se motám nebo nemůžu mluvit. Byl bych to taky Jamiemu připomněl, kdybych byl schopen artikulovat a nemusel se soustředit na pokládání jedné nohy před druhou. Už jsem si nebyl tak jistý, že budu zvracet, ale ta nezodpovědná, sabotérská část mého mozku – nejspíš to bylo jen pár neuronů, ale takových pár se asi najde v každém mozku a pět šest ze řetězu utržených chuligánů stačí zničit pověst celému zbytku – jak říkám, tahle část se pořád vracela k obrazu toho vystydlého talíře s vajíčky na slanině a ve mně se pokaždé zhoupl žaludek.

Silou vůle jsem se musel nutit myslet na studený horský vítr nebo na hru stínů na zvlněném písčitém dně moře – na věci, které pro mě odjakživa ztělesňovaly svěžest a průzračnost a pomáhaly mi odvádět myšlenky od obsahu mého žaludku.

Ale čůrat se mi chtělo dál, ještě zoufaleji než před chvílí. Jamie i ta holka byli jen kousek ode mě, drželi mě z obou stran v podpaží a já do nich každou chvíli vrážel, ale když do sebe moje zběsile kolující krev přijala poslední dva narychlo vypité půllitry a po nich 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261428