PODRUHÉ NA RUSKÉ FRONTĚ
25. července. Vystupujeme z vlaku. Seřazujeme unavené, otupělé, nemyté vojáky, kteří protahují své dlouhou jízdou strnulé údy. Vše s náležitým klidem. Fronta prý je někde u Radzivilova, ruského pohraničního města proti Brodům, několik kilometrů odtud. Kdesi na sever od města však duní dělostřelba. Nádraží je liduprázdné, ani železničáře nikde nespatříš. Však již tu běží velitel bataljonu Obstl. Ragette a adjutant nahonem svolává „kompagniekomandanty“. Po kratičkém rozčileném rozkaze již všichni běží ke svým útvarům, že prý ve městě jsou již Rusové. Ve zmatku opouštíme nádraží. O vlak se nikdo nestará, ani o to, co v něm zůstalo. Zaprášenými ulicemi proplétáme se severozápadním směrem z města. Jen bradatí a pejzatí židé vyhlížejí udiveně či vyjeveně ze svých špinavých krámků. Jinak ani živé duše. Na rohu ulice v boku se najednou objevila ruská jízdní hlídka se vztyčenými kopími – kozáci. Vystřelili, ukázalo se že bez účinku, a již zmizeli za rohem. Celý bataljon se dává v běh. Teprve za městem kyne spása v podobě lánu vlnícího se obilí; zdá se mi, že to byl ječmen. Nová porada velitelů setnin. Vzpomínáme, co jsme si ve vlaku zapomněli. Kde jsou kuchyně? Něco visí ve vzduchu. Hledíme na město. Najednou se z města vyvalila hora černého dýmu, za ní temný výbuch! Po něm několik slabších, a již tmavými mraky probleskují ohnivé jazyky. Město hoří. Kuchyně, zásoby, kanceláře, koně, všechno zůstalo ve vlaku. Kde a kdy a co budeme jíst?! V dozrávajícím obilí se rozvinujeme, husím pochodem se posunujeme směrem severozápadním, odtud zaléhá hukot děl. Už i temný štěkot strojních pušek je slyšitelný. Je tam boj. Po delším tápání se obracíme k severovýchodu a tam dostihujeme primitivních zákopů. V nich zesilujeme prořídlé řady posádky sestávající se z různých pluků, dle vyprávění zdecimovaných neustálými útoky ruskými. Jsou to především Maďaři – honvédi. Jdeme kupředu. Proběhli jsme clonou ruské dělostřelby. Při srovnání s uzavírajícím ohněm na Soči se to ani nezdá být opravdovou kanonádou. Není té 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261299
1916
ozvěny ve skalách, ani toho účinku na sypké, písčité půdě. Jen lesy za námi hučí ozvěnou bouře. Narychlo se zakopáváme. Každý si pro sebe vyhlubuje jamku. Jsme v bezpečí, neboť Rusové přestřelují. Konečně i ta střelba utichla. V dáli však vyvstal nový mrak. Rusové nastupují k útoku – snad jsou na kilometry daleko. Za první vlnou útočníků vyvstává druhá, pak třetí, čtvrtá, pátá, stá, a ještě jim není konce. Útočníci oživují táhlé, mírně k východu skloněné pole. Když dospěli asi do poloviny vzdálenosti, spustilo naše dělostřelectvo uzavírající palbu. Na poli vytryskují do výše sloupy písku, prachu a dýmu a v povětří praskají šrapnely. Současně se po celé délce fronty zlověstně rozštěkaly kulomety. Z pušek se střílí jen ojediněle. Naši vojáci nestřílejí, jen se mračí a mlčí. Neodvažuji se dát povel ke střelbě. Již doléhá k uším temné „Hulala, hulala!“ útočících mas, a nové vlny v dáli se stále ještě vynořují. Kdosi jich napočítal 18. Zdá se, že není možno této lavině odolat, čekáme, že se přes nás převalí a pohltí nás jako smršť.
Kozáci po obsazení města Brody v létě 1916 (foto VÚA‑VHA). 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261299
1916
Pod účinky kulometné střelby však vlna za vlnou opadává. Útočníci zadních vln dobíhají, sbírají zraněné svých předchůdců, aby po několika skocích je po nich zvedali noví a noví. Nervy jsou napjaty k prasknutí. Hrůzostrašné je divadlo, jež poskytuje řádění lidské bestie. Smrt s rozšklebenou tváří kráčí po bojišti. Nedobíhají, na otevřeném poli nemohou. Jsou odraženi, ustupují. Tam zvedne se za nimi ruka, tam hlava, tam kdosi cosi volá, ale brzy zanechává pokusů. Snad až v noci, jež se rychle blíží, kyne jim záchrana. Teď však na ně nikdo nemyslí. Čím se provinili? Čím my? Proč se tak ubíjíme? Čí je to vůle? Otázky se neodbytně vtírají a odpovědi není. Jsme stvořeni k obrazu božímu? Pakli ano, je ten bůh takový jako my lidé. A zase proč? Neustále jenom – proč? Štěpánek sakruje a Šrot se utěšuje, že to ještě může přijít. Bůh ví, dočká‑li se. Co nás tu čeká? Se soumrakem však přichází rozkaz k ústupu. Na levém křídle u Maďarů prý prorazili, pravý náš bok pak visí v neznámu. Celá linie: „Čelem vzad!“ Soumrak a obilí kryje ústup, v pozadí kyne les. Řídké šrapnely ruské nás popohánějí a vnášejí chaos do beztak nespořádaného odpoutávání se. Držím se Štěpánkem menší hlouček, o ostatních nemám přehled. Na okraji lesa se zastavujeme, jakž takž se uspořádáme a zase si hrabeme jamky. Fronta tichne. Tu vyvstal v poli sloup prachu a kolem nás se řítí trojspřežení s dělem jako smršť, sotva stačíš uskočit. Koně i dělo jsou obsazeny zčernalými chlapy, z koní stříká pěna. Ještě jedna taková smršť a dost. Ostatní se stali kořistí vítězů. Sotva se rozplynul zvířený prach, objevuje se kozácká hlídka s charakteristickými kopími, jako by ze země vyrostla. Stojí a rozhlíží se v houstnoucím soumraku, a než se naděješ, bleskem zmizí. My se však také zvedáme, a že prý dále k západu. Vojáci mručí. Už by si byli lehli na dno svých „Schützenmulde“48 a oddali se tupému odpočinku. Zdá se, že dostáváme běhavku, kterou tak včasně u sebe objevil již ve Lvově povedený hrdina Jellinek. Za tmy již procházíme lesem. Na západním okraji lesa krčí se několik dřevěných chatrčí. Jsou obydleny. Obyvatelé již většinou spí. Otrhaní staříci, několik žen, hejno polonahých dětí jsou na rozkaz zburcováni. „Vezměte si své věci a za půl hodiny ať jste připraveni k odchodu!“ Pláč, prosby, nářek, křik a již
Střelecký okop, obranné postavení pro jednoho vojáka.
48
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261299