Hubou ke zdi
N
ávrat do reality byl krutý. Taťka v létě nezahálel a přestěhoval všechny naše věci do Prahy. Pokojík bez mých oblíbených věcí zel prázdnotou, všechny moje vzpomínky, knížky, fotky, plyšáci i obrázky byly pryč. Neměla jsem doma stání. „Jdu za Sebem,“ zavolala jsem do kuchyně a dělala, že neslyším mamky lamentování, že jsem s nimi nestrávila ani pět minut a už zase mizím. Potřebovala jsem utéct. Ani ne tak před nimi a jejich problémy, jako sama před sebou. Příliš často se mi do myšlenek vkrádal Nik. „Ahooooj,“ hulákala jsem na Seba už zdálky. Seděl na verandě ve svém křesle, pusu roztaženou do širokého úsměvu. Vlítla jsem mu rovnou do náruče. „Pane jo, ty jsi samej sval,“ ocenila jsem a mačkala mu bicepsy. „Ty jsi tam snad celý léto posiloval. Povídej, přeháněj, jaký to bylo? Co říkali? Co nohy?“ „Zábava, co ti budu povídat. Samá party, kino, rande.“ „Fakt?“ vykulila jsem oči a Seb protočil zrak. „Ty jsi fakt pakouš, viď? Celý prázdniny rehabilitace, cvičení, masáže, vodní terapie, speciální proudy… Ani nevím, jak kino vypadá.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261165