Přijměte své vnitřní dítě
B. jako dítě: „Řekni mu, že má jít se mnou, a řekni mu taky, že to je od něj nefér, když pořád říká ‚jo, hned‘… a řekni mu ještě, že si myslím, že je hrozný, když je pořád opilý, a že nesnáším, když ho musím pokaždé vyzvedávat a že mi připadá hnusný a nechutný, že nám to furt dělá a že je vždycky celý víkend opilý a je mu špatně a máma je kvůli němu pak strašně smutná.“ (Holčička přestala plakat, z jejího hlasu čiší zlost.) „Ale řekni mu to, až budu venku.“ B. jako dosp.: „Tak jdi zatím ven, přijdu za tebou.“ Chvíli nato jsem zpět u svého vnitřního dítěte. B. jako dosp.: „Tak, zlatíčko, udělala jsem všechno tak, jak jsi chtěla.“ B. jako dítě: „A půjdeš se mnou teď za mámou a řekneš jí, že nemůžu za to, že se mnou táta zase nepřišel… že za to nemůžu… prosím.“ B. jako dosp.: „Ano, pojďme.“ Stojíme ve dveřích, máma otevře a holčička hned spustí. B. jako dítě: „Mami, táta zase nechce jít a já mu to říkala pořád dokola a nemůžu za to, moje velká kamarádka mu to taky řekla, a přesto nechce jít.“ Holčička jde dovnitř, já za ní. B. jako dosp.: „Tak, Barboro, potřebuješ mě ještě? Jinak bych se pro dnešek rozloučila a přišla zase zítra.“ B. jako dítě: „Díky, jsem ráda, že tu jsi, choď prosím častěji, zase hned zítra.“ B. jako dosp.: „Ano, určitě přijdu.“ Scéna zmizí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261056