Liška lovec (Ukázka, strana 99)

Blondýni mají bílé ocasy, řekne Mara. Eva se jí opře o záda a řekne, všichni Moldavané mají bílé ocasy. Ne, řekne Mara, starý George ne. Jeho ocas jsem nikdy neviděla, řekne Clara. Vlasy jí padají do očí, shrne si je z čela a v ruce ulpí kukuřičný vlas. Eva řekne, George byl zrovna na schodech, právě teď vešel, za chvíli ho uvidíme. Mara zdvihne obličej nad Eviny vlasy. Oči má velké. Clara zahodí kukuřičný vlas.

Trpaslík, řekne Maria, panebože, trpaslík ho má největší.

Nejmenší muž se opírá o největší klacek.

Clara se postaví na špičky

96

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260820

STÉBLO TRÁVY V PUSE

V protějším okně stojí žena a zalévá petúnie. Sice už nejsem mladá, ale ještě nejsem stará, řekla Paulovi před mnoha lety.

A už tehdy měla kaštanově rudé vlasy bohatě zvlněné. Paul tenkrát bydlel u Adiny. A už tenkrát bylo okno naprasklé a prasklina se klikatila. Mezitím uběhlo pět let a uplynulé roky ženu nijak nepoznamenaly. Vlasy jí nevypadaly, ani nezešedivěly, ani nejsou splihlé. Bílé petúnie v okně jsou každý rok jiné, a přece stejné.

Bílé petúnie visely dolů už tenkrát a žena je už tenkrát zalévala a viděla jenom lodyhy převislých petúnií. Bílé trychtýře květů ne.

Už tenkrát visely bílé kalichy hodně vysoko a skoro ze všech oken, a kdo stál dole na ulici a zaklonil hlavu a nevěděl, že bílé skvrny nahoře jsou petúnie, viděl, jak se u nejvyšších oken v letním větru až do podzimu třepotají a suší dětské ponožky nebo kapesníky.  Adina před pootevřenou skříní stojí na liščí kožešině. Hledá šedivou sukni. Tenké letní sukně visí vpředu, zimní sukně visí na ramínku vzadu. Když si teplo a zima předají žezlo, vymění si místo i oblečení ve skříni. Adina vidí, jak dlouho už je Ilije pryč. Jeho oblečení nestřídá ani ramínka, ani zásuvky, ani police. Oblečení leží nehybně na místě, jako by Ilije nežil. A tady visí na zdi jeho fotografie, tady stojí boty v trávě. Tráva mu nepatří a boty mu nepatří. Ani kalhoty, ani bunda, ani čepice.

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260820

 Před dvěma parnými léty zavolal za oknem dole nějaký hlas její jméno. Adina šla k oknu. Ilije stál u vedlejší zdi petúnií.

Zaklonil hlavu a křičel: Pro koho tam kvetou. A Adina na něho zakřičela: Pro sebe.  Adina vklouzne do šedivé sukně. Noha jí podjede na liščí kožešině. Liščí ocas se odsune. Je odpojený z místa mezi zadníma nohama, kde se pruhy na zádech úží a jsou světlejší. Adina obrátí lišku naruby, kožešinou dolů, a zkoumá rubovou stranu, kůže je bílá a vrásčitá jako staré těsto. Vyčiněná liščí kožešina nahoře a liščí kůže dole jsou teplejší než podlaha a její ruce.  Shnilý a prožraný od molů, pomyslí si Adina. Přisune liščí ocas zpátky ke kožešině, vypadá, že znovu přirostl ke kůži.

Ilije je na zarámované fotografii, stojí v šatech, které mu nepatří, a očima, které mu nepatří, si prohlíží její ruce. V ústech má stéblo trávy.

Ale když něco hnije, musí být zvlhlé, pomyslí si Adina, vyčiněná kožešina vyschne, jako uschne stéblo trávy. Ilijemu na fotografii patří jen stéblo trávy. Stéblo trávy dělá tvář starší, než je ve skutečnosti. Adina jde do kuchyně. Za kuchyňským oknem zalévá žena bílé petúnie.

Letničky se rozevřou ráno, kdy vchází světlo. Zavírají se večer, když se šeří. Každý den se kalichy rozevřou a zavřou, naposledy se zavřou a opadají v říjnu. Čas hodin jejich života se řídí světlem a tmou.

Na stole leží nůž, slupky z kdoulí a rozkrojená kdoule.

Plocha řezu oschla jako liščí kůže na rubu a je hnědá jako liščí chlupy. Hada z kdoulové slupky žere kuchyňský šváb.  Někdo musel přinést kdouli a popadnout nůž, pomyslí si Adina, a sloupnout kdoulového hada a polknout oloupa98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260820