tomu rannímu výstupu si evidentně nedělala žádné výčitky. Jill se rozhodovala, jestli nezakročit, ale Beth si tu tašku od Alice beze slova vzala a sbalila k sobě do batohu, tak to nechala být. Své bitvy si totiž uměla pečlivě vybírat. Když už se konečně neměly na co vymlouvat, vydaly se s hodinovým zpožděním na cestu. Alice zbytku skupinky brzy trochu utekla. Jen Bree, která neustále svírala mapu, se jejího tempa dokázala udržet. Jill se jim jen dívala na záda. Pak si nadhodila krosnu, protože se jí popruhy zařezávaly do ramen. Prodavač v obchodě jí přitom tvrdil, že jsou vyrobené ze speciálně prodyšného materiálu, který zvyšuje uživatelský komfort. Vzpomínka na ten rozhovor ji naplnila přetrvávajícím pocitem hluboké zrady. Aspoň že stezka vedla po rovině. Byla ale tak kamenitá, že musela dávat pozor, kam šlape. Zakopla, potom znovu, a to už málem ztratila rovnováhu. V tu chvíli ji někdo chytil za ruku, aby neupadla. „V pořádku?“ zeptala se jí Lauren. „Ano, díky. Jen nejsem zvyklá chodit v takových botách.“ „Bolí tě v nich nohy?“ „Trochu.“ „Možná by ti pomohlo, kdyby sis do nich brala dva páry ponožek. Jedny tenké a druhé tlustší. Víš, Jill,“ ztišila Lauren hlas, „chtěla jsem se ti omluvit.“ „Za co?“ To Jill dobře věděla. Nebo možná ne? Když se nad tím zamyslela, napadlo ji víc věcí, kvůli nimž by se Lauren mohla cítit provinile. „Za ten brífink minulý týden,“ hlesla Lauren. „Chci se omluvit, že jsem na něj nedorazila. Andrew říkal, že tu prezentaci zvládne sám, a tak…“ zarazila se. „Omlouvám se. Vím, že jsem tam měla být. Poslední dobou jsem doma dost pod tlakem.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260799