Barva vraždy Bee Larkhamové (Ukázka, strana 99)

podrobněji, už teď je mi jasné, že se mi vůbec nebudou líbit.

Vytěsnil jsem je.

Jeho rty jsou tenké a rudé jako bodná rána. Otevírají se a zavírají.

Zase vidím ledově modré krystalky se třpytivými okraji a stříbřité rozeklané rampouchy.

Ublíží mi. Poraní mě na břiše.

Křičím a křičím, dokud se ty rampouchy neroztříští a nerozpadnou na maličkaté kousky.

Nic nevidím.

Nic než tmu — je všude kolem mě a stahuje mě dolů.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260559

13 Středa (bílá jako pasta na zuby) Později téhož odpoledne

Už jsem zase ve své skrýši, vchod mám neprostupně uzavřený pomněnkovou dekou a v ruce svírám maminčin svetr. Byla to obrovská chyba odejít z tohohle azylu, od jejích knoflíků a vůně růží, která skoro překrývá neodbytný nemocniční zápach linoucí se z mých vlasů i oblečení.

Akorát že je to jen další lež. Není to její parfém. Před osmnácti měsíci jsem ten svetr pozvracel a táta ho nedopatřením vypral. Koupil pak v obchoďáku jiný parfém s vůní růží a nastříkal ho na svetr, aby mi dál připomínal maminku.

Tvrdil, že bude vonět stejně.

Mýlil se. Nevoní. Podobá se maminčině vůni, ale není to totéž — je to stejné jako s mými obrázky jejího hlasu. Nezachycují ji přesně, jen přibližně.

Přejíždím prsty po knoflících.

Vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku.

To mi vždycky recitovala maminka, když jsem byl malý.

Kreslila mi prstem kroužky po dlani a já jsem ležel v posteli a pozoroval fluoreskující hvězdičky, kterými mi polepila strop.

Knoflíky jsou stejně hladké jako její lesklé růžové nehty.

Tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic.

Až na to, že maminka mě nikdy nelechtala, věděla, že mi to vadí. Místo toho mi dovolila, abych ji šimral pod bradou. Oba jsme se vždycky moc nasmáli.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260559

V nemocnici jsem nezůstal moc dlouho. Pan doktor mě jenom prohlédl a policie pak sehnala tátu. Trvalo to dvě, možná tři hodiny. Těžko říct, při tom pádu ze dveří se mi totiž zastavily hodinky a hodiny na oddělení se zpožďovaly, takže jsem ztratil ponětí o čase.

Vím jenom tenhle důležitý fakt: pobyl jsem si tam dost dlouho na to, aby to tátovi i mně způsobilo celou řadu potíží. Když jsem omdlel, policistka zpanikařila a přivolala vysílačkou sanitku. Kdybych byl při vědomí, zastavil bych ji. Ale já nebyl.

Dělo se to bez mého přičinění — stejně jako spousta dalších věcí, co se mi poslední dobou stala. Táta to nechápe.

Neměl jsi utíkat ze školy.

Neměl jsi volat na tísňovou linku.

Doktor si během prohlídky všiml té mojí otevřené rány na břiše. Stáhl ji k sobě malými kousíčky pásky, na chirurgické stehy už bylo pozdě. Dal mi prášky proti infekci a namazal mi ránu pálivým antiseptickým krémem. Neřekl jsem mu, jak jsem k tomu zranění přišel. Neřekl jsem mu vůbec nic. Stejně bylo jedno, jestli něco říkám, veškeré mluvení za mě totiž obstarávala ta policistka. Řekla tomu doktorovi moje jméno, věk i kde bydlím. Údaje čerpala z nějakých záznamů, nejspíš od narezlé chromové oranže.

Už věděla, že mým nejbližším žijícím příbuzným je táta. Že je mým jediným žijícím příbuzným a že mámě zavolat nemůže, protože je mrtvá a pohřbená jako to mládě alexandra.

Jako babička a jako maminka Bee Larkhamové a maminka Ollieho Watkinse.

V nemocnici se pak objevila ještě jedna paní. Promluvila si s tátou v soukromí, když konečně celý zadýchaný a upocený dorazil. Odvolali ho z nějaké důležité schůzky. Ta paní byla sociální pracovnice. Podle táty ji prý brzy uvidíme znovu, když mi teď doktor pořádně prohlédl pupík. Nejspíš uvidíme taky dětského psychologa i všechny ty policisty.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260559